Zemřel bývalý šéfredaktor Lidových novin Rudolf Zeman, jeden z prvních signatářů Charty 77 |
Rudolf Zeman byl zástupcem šéfredaktora LN v jejich samizdatové éře, od nultého čísla v září 1987, respektive prvního čísla v lednu 1988 (noviny tehdy vycházely jako měsíčník) až do jara 1990, kdy Lidové noviny začaly vycházet jako deník a on se stal šéfredaktorem. Byl tím i logickou součástí zásadní společenské změny.
Na konci 80. let patřil Zeman mezi úzký okruh lidí, kteří si na obnovu tradičního a prestižního novinového titulu v podmínkách normalizace troufli. Vedle Jiřího Rumla (1925 – 2004) byl jedním ze dvou redaktorů samizdatových LN. A připočteme-li k tomu ještě redakční radu, tedy jména Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Miro Kusý, Petr Pithart, Jan Šabata, František Šamalík, Zdeněk Urbánek, Josef Zvěřina, můžeme po Zemanově skonu říci, že z této zakladatelské party žije už jen Petr Pithart. Respektive můžeme připomenout i ty tehdy mladší, kteří sice neurčovali tvář LN, ale podíleli se na jejich samizdatovém chodu, výrobě či distribuci – Vladimíra Mlynáře, Jana Dobrovského či Jana Rumla.
Rudolf Zeman nepatřil do kategorie hojně píšících šéfredaktorů či jejich zástupců. Jeho role nespočívala v autorství textů, ale spíše v tom, co dává novinám směr. Lidovky mířily od listu disidentského, týmem přispěvatelů poněkud výlučného, k proražení této izolace směrem k „šedé zóně“.
Lze to říci i tak, že Rudolf Zeman pomohl udělat ze samizdatového listu noviny, do kterých psali – pod pseudonymem – třeba kritik Jan Lukeš či ekonom Václav Klaus. V poslední fázi na podzim 1989 jim dokonce poskytl rozhovor Jiří Suchý nebo Jiří Menzel. To byl průlom oproti situaci jen o rok dříve. Zeman stál tedy i za tím, co pak velmi usnadnilo přechod ze samizdatových podmínek do verze plně profesionálního deníku. Tím spíše, když Jiří Ruml odešel v dubnu 1990 do politiky, čehož pak z odstupu litoval.
Platilo se jen písařkám a tiskařům |
Zeman se narodil 11. února 1939 v Černožicích nad Labem u Jaroměře. Vystudoval knihovnictví a už tam lze vypozorovat cosi víc než souhru náhod. Na vysokoškolské koleji bydlel na pokoji s Jiřím Hanákem, Janem Lopatkou a Andrejem „Nikolajem“ Stankovičem. Není náhoda, že všichni se po roce 1968 ocitli na téže straně společenské barikády a jejich jména se později objevovala pod texty v LN.
V 60. letech působil v Československém rozhlasu. Za normalizace ovšem mohl dělat už jen dělníka nebo myče výloh. V lednu 1977 patřil mezi první signatáře Charty 77 a roku 1987 si ho Jiří Ruml vybral jako parťáka pro obnovu LN. Ruml je chtěl zbavit cejchu disidentství a ilegality. Proto se obrátil dopisem na Federální úřad pro tisk a informace (cenzuru), aby mu poradili, jak takový list legálně vydávat. Což režim samozřejmě nepřijal, ale zároveň dost dobře nemohl tuto snahu o vstřícnost kriminalizovat. S tím přišel až na podzim 1989.
Na konci září 1989 byli Zeman a Ruml obviněni z pobuřování, 14. října vzati do vazby, což vyvolalo protestní petici i z řad režimních médií. Což o to, na petice byl režim tehdy už zvyklý, petici Několik vět podepsala dokonce zlatá slavice Hana Zagorová. Ale aby se s protestem ozvali novináři z televize, ČTK, Mladé fronty, Lidové demokracie, Zemědělských novin či Mladého světa, to bylo něco neslýchaného. Na tomto posunu měl svůj podíl i Rudolf Zeman.
Zeman s Rumlem byli propuštěni v rámci várky politických vězňů 26. listopadu 1989 a z vazby v Praze-Ruzyni jeli na statisícovou demonstraci na Letné. A i když teprve pak začal přechod LN ze samizdatu na deník, i když v redakci bujely ideové střety, i když Zeman v roce 1991 odešel z pozice šéfredaktora a později z LN vůbec, přelom let 1989 a 1990 pro něj znamenal nejvýraznější stopu, kterou ve zdejší žurnalistice i společnosti zanechal.
