V této sekci se představí zejména méně známé a hůře dostupné filmy příslušníků tohoto hnutí, ale také nejnovější snímky autorů jako Alan Resnais či Philippe Garrel.
Roky 1958 a 1959 jsou tradičně označovány za zásadní estetický zlom a zrod nové vlny nebo také moderního filmu, což je spojeno s řadou ekonomických, sociálních, politických a demografických změn. Francouzi začínají vychutnávat ekonomickou prosperitu a stávají se oběťmi vznikající konzumní společnosti. Dospívá nová generace, která je informovanější, vzdělanější a dychtivější bavit se nejrozmanitějšími způsoby. Nový duch doby přináší modernizaci filmové produkce a distribuce a je nutné čelit klesajícímu počtu diváků. Mění se způsob vnímání filmu díky rozrůstajícímu se hnutí filmových klubů. Film podléhá vlivu televize, jejíž význam stoupá. Jde o krátké mezidobí, kdy nové se zcela nezrodilo a starému se nechce umřít a v neposlední řadě je nutné čelit vzrůstající konkurenci amerických filmů.
Dalším faktorem je zvyšování cen vstupného ve dvou vlnách (1947–52 a 1957–69). Kina byla ve Francii naposledy modernizována po roce 1930 s nástupem zvuku a v roce 1960 byla „u konce s dechem“. Střídavě se zavírají stará a otvírají nová, proto se dlouho udržuje relativně jejich stabilní počet (1959/5834 a 1966/5283). Lidé hledají lepší kina a už nechtějí vidět staré poškrábané kopie, sedět na dřevěných lavicích, ale prahnou po amerických barevných filmech. Rebelové versus starší pánové V této atmosféře se rodí fenomén nové vlny. Výraz nová vlna použila novinářka Françoise Giroud v roce 1959 jako označení nové generace mladých Francouzů, jejichž názory, životní styl a kulturní vkus byly zkoumány v celostátním sociologickém průzkumu, jehož výsledky byly průběžně zveřejňovány v týdeníku L‘Express.
Novým filmařům, kteří opovrhují filmy točenými v zaprášených dekoracích postaršími pány a chtějí moderní svěží díla, se zatím říká mladoturci (výraz ve francouzštině pro mladé rebely). Teprve po premiérách klíčových debutů jako Nikdo mne nemá rád (Fr. Truffaut), U konce s dechem (J.-L. Godard), Znamení lva (E. Rohmer), Paříž nám patří (J. Rivette) a filmů jako Cléo od 5 do 7 (r. A. Varda) nebo Bratranci (C. Chabrol) je vztažen výraz nová vlna k určité skupině filmařů.
k čemu jsou dobří kritici?
Pravděpodobně skutečnost, že řada režisérů nové vlny začínala jako filmoví kritici, ovlivnila dosud nevídanou provázanost filmové kritiky s filmaři. Protože francouzská kinematografie procházela rozsáhlými změnami, tak došlo k zásadnímu ovlivnění praxe s teorií navzájem a mezi oběma tábory existoval přátelský vztah. Poměry filmové kritiky v poválečné Francii do nástupu nové vlny jsou v řadě aspektů totožné s těmi současnými českými.
Články v novinách byly jen seznamem témat, převyprávěním děje a nevypovídaly nic o estetické hodnotě kinematografie. Otevřeně se mluví až o zbytečnosti filmové kritiky, protože „to je, jako kdyby vás někdo učil milování“, tak pudově přízemní byla filmová reflexe v tisku.
Pokračování na str. IV
Odkud se vzala...
Dokončení ze str. I Po válce došlo ke vzniku řady specializovaných filmových periodik, v přílohách renomovaných novin byl také poměrně svobodný prostor, a tak se rozvíjí nejen filmová kritika, ale také teorie. Nakonec jsou za směrodatné považovány články v měsíčnících a na vlivu nabývají Cahiers du cinéma a Positif. Samozřejmě novináři z Cahiers du cinéma jsou dlouho považování za polozednářskou organizaci, jež si uzurpuje právo třídit filmaře. Poválečná filmová reflexe v tisku byla důležitým projevem svobodné inteligence, protože nebyl ještě takový přístup k informacím a rozvíjely se filmové kluby, takže články v novinách byly důležitou tribunou pro jejich výměnu, údajně dokonce mnozí režiséři byli ovlivnění těmito texty. Taková situace se už nikdy neopakovala. Například pozitivní hodnocení Jeana-Louise Boryho mělo „hodnotu“ až padesáti tisíc diváků nebo texty Michela Cournota se četly pro jeho vytříbený styl. Velmi rychle se oddělí styly deníků, měsíčníků nebo týdeníků. Vytváří se převažující jednohlasná skupina jakýchsi nivelizovaných kritiků, kteří mají strach, aby nebyli příliš zastaralí a aby byli módní, takže všichni pak určitý druh filmů hodnotí stejně.
Mnoho povyku pro nic?
Dopad samotných filmů nové vlny na vývoj světové kinematografie byl (a u nás pořád je) často příliš přeceňován. Ohledně jejího technického přínosu panuje řada nepodložených výroků a soudů, které se při bližším prozkoumání ukazují jako naprosto liché, nebo dokonce lživé. Samozřejmě že nová vlna vytáhla filmaře do ulic, ale ne za jakýchkoliv podmínek. Samozřejmě do určité míry využila novým způsobem zvuk, ale často zastávala poměrně konzervativní názory. Filmaři řadící se pod hlavičku nová vlna používali určitý druh filmového materiálu, kamery a osvětlení, ale nešlo ani o náhodu, a často ani o umělecký záměr. Ani černobílý materiál nebyl používán, protože by byl pro režiséry fetišem. Uvědomme si, že dnes známe jména deseti či patnácti z těch minimálně šedesáti „novovlnných“ režisérů a většina z nás viděla stejné množství filmů z té zhruba stovky snímků, které zformovaly novou estetiku a vyzkoušely nové postupy natáčení. Proto náš výběr sekce Francouzská nová vlna padl na méně známé filmy a méně známá jména. Chceme tak alespoň naznačit, že spektrum příběhů a přístupů k vyprávění bylo mnoho. Chceme ukázat, že při bližším zkoumání je spojuje jen velmi málo a vlastně to jediné, co mají skutečně všechny ty snímky společného, je originalita a touha vyjádřit se filmem.
