Památkáři poslali světu prostřednictvím zprávy pro UNESCO varovný signál: nesporná krása historické Prahy začíná pomalu mizet.
Děje se tak podle nich po troškách, nenápadně a plíživě, ale nelze to přehlížet. Při každé opravě historických domů v Pražské památkové rezervaci, třeba i sebemenší, se vytrácejí autentické stavební detaily, které byly po staletí charakteristické a nezaměnitelné. Nejvíce ohroženy jsou malostranské střechy, které v současnosti jen málokdo umí kvalitně opravovat nebo nově pokládat.
Dnešní klempíři, pokrývači, kominíci a zedníci poztráceli nebo nikdy nezískali zkušenosti a um starých řemeslníků, kteří ovládali původní klasické technologie.
Nejde přitom o jednotlivé případy, ale trvalý fenomén, který autenticitu historického jádra Prahy může do budoucna negativně poznamenat. Památkáři na tento jev upozornili UNESCO v monitorovací zprávě, kterou mají LN k dispozici, v níž měli za úkol zachytit proměny Pražské památkové rezervace. Právě ona se jako nejvzácnější část Prahy ocitla na seznamu světových památek UNESCO.
„Zručnost řemeslníků skutečně mizí. Je to problém, který trápí všechny vyspělé země v globalizovaném světě. Je to podobné jako s dovednostmi hospodyněk. Ty dnešní už také neumějí zdaleka tolik fíglů jako jejich babičky,“ sdělil generální ředitel Národního památkového ústavu Pavel Jerie. Přehlížení tohoto jevu podle něj znamená, že může jednou přerůst v obrovský problém.
Někteří stavební experti se však domnívají, že velký problém už to je. A jeho řešení je v nedohlednu. Souvisí to s tím, že doby, kdy se řemeslu připisovalo zlaté dno, jsou nenávratně pryč. „O řemeslo prostě není zájem. Souvisí to s tím, jak klesla společenská prestiž a finanční ohodnocení jednotlivých stavebních profesí. Dneska žádný pražský táta kluka na zedníka prostě nedá. To mu raději koupí tři akcie,“ tvrdí architekt Jan Fibiger z ABF, Nadace pro architekturu a stavitelství. Hospodářská komora se to podle něho snaží zvrátit nejrůznějšími soutěžemi, vrcholícími na veletrhu For Arch. Zatím ale marně.
Památkáři ovšem upozorňují na to, že řemeslné neumětelství v péči o památky neplatí obecně. Podle Jerieho stále platí, že péče o národní kulturní památky, jako je například v Praze Karlův most nebo Pražský hrad, se drží na mimořádně vysoké úrovni. Trpí ale běžné památky, kterých je většina. „Rozevírají se pomyslné kleště mezi úrovní péče o špičkové památky a běžné památky. Pro ty chybí celá armáda kvalifikovaných zedníků, pokrývačů, klempířů, truhlářů a tesařů,“ vypočítává Jerie.
Markantní je to právě u zvlněných malostranských střech, které po staletí dodávaly nezaměnitelný vzhled pražskému panoramatu, pro něž byla Pražská památková rezervace zařazena na seznam památek UNESCO. „I dneska existují řemeslníci, co to umějí dobře, ale nechají se draze zaplatit. Obecně však platí, že nikdo už si s detaily nedá tolik práce jako dřív. A důvodem je obecně to, že láska k řemeslu už není, co bývala,“ líčí situaci urbanista Jan Sedlák.
Děje se tak podle nich po troškách, nenápadně a plíživě, ale nelze to přehlížet. Při každé opravě historických domů v Pražské památkové rezervaci, třeba i sebemenší, se vytrácejí autentické stavební detaily, které byly po staletí charakteristické a nezaměnitelné. Nejvíce ohroženy jsou malostranské střechy, které v současnosti jen málokdo umí kvalitně opravovat nebo nově pokládat.
Dnešní klempíři, pokrývači, kominíci a zedníci poztráceli nebo nikdy nezískali zkušenosti a um starých řemeslníků, kteří ovládali původní klasické technologie.
Nejde přitom o jednotlivé případy, ale trvalý fenomén, který autenticitu historického jádra Prahy může do budoucna negativně poznamenat. Památkáři na tento jev upozornili UNESCO v monitorovací zprávě, kterou mají LN k dispozici, v níž měli za úkol zachytit proměny Pražské památkové rezervace. Právě ona se jako nejvzácnější část Prahy ocitla na seznamu světových památek UNESCO.
„Zručnost řemeslníků skutečně mizí. Je to problém, který trápí všechny vyspělé země v globalizovaném světě. Je to podobné jako s dovednostmi hospodyněk. Ty dnešní už také neumějí zdaleka tolik fíglů jako jejich babičky,“ sdělil generální ředitel Národního památkového ústavu Pavel Jerie. Přehlížení tohoto jevu podle něj znamená, že může jednou přerůst v obrovský problém.
Někteří stavební experti se však domnívají, že velký problém už to je. A jeho řešení je v nedohlednu. Souvisí to s tím, že doby, kdy se řemeslu připisovalo zlaté dno, jsou nenávratně pryč. „O řemeslo prostě není zájem. Souvisí to s tím, jak klesla společenská prestiž a finanční ohodnocení jednotlivých stavebních profesí. Dneska žádný pražský táta kluka na zedníka prostě nedá. To mu raději koupí tři akcie,“ tvrdí architekt Jan Fibiger z ABF, Nadace pro architekturu a stavitelství. Hospodářská komora se to podle něho snaží zvrátit nejrůznějšími soutěžemi, vrcholícími na veletrhu For Arch. Zatím ale marně.
Památkáři ovšem upozorňují na to, že řemeslné neumětelství v péči o památky neplatí obecně. Podle Jerieho stále platí, že péče o národní kulturní památky, jako je například v Praze Karlův most nebo Pražský hrad, se drží na mimořádně vysoké úrovni. Trpí ale běžné památky, kterých je většina. „Rozevírají se pomyslné kleště mezi úrovní péče o špičkové památky a běžné památky. Pro ty chybí celá armáda kvalifikovaných zedníků, pokrývačů, klempířů, truhlářů a tesařů,“ vypočítává Jerie.
Markantní je to právě u zvlněných malostranských střech, které po staletí dodávaly nezaměnitelný vzhled pražskému panoramatu, pro něž byla Pražská památková rezervace zařazena na seznam památek UNESCO. „I dneska existují řemeslníci, co to umějí dobře, ale nechají se draze zaplatit. Obecně však platí, že nikdo už si s detaily nedá tolik práce jako dřív. A důvodem je obecně to, že láska k řemeslu už není, co bývala,“ líčí situaci urbanista Jan Sedlák.
