Nejvyšší správní soud v kauze čekatelů jen zopakoval, že ani hlava státu nestojí nad zákonem
Rozsudek, kterým Nejvyšší správní soud tuto středu zamítnul kasační stížnost prezidenta republiky v případu nejmenování justičního čekatele Petra Langera soudcem, je dalším z mnoha prezidentových prohraných sporů. Stoupenci teorií spiknutí v něm možná opět budou vidět nekalé zájmy „soudcokracie“, zatímco odpůrci politického stylu Václava Klause ho pro změnu budou považovat za další důkaz malicherné ješitnosti a neschopnosti být státnicky velkorysý. Takové úvahy by nás však neměly rozptylovat a namísto nich je lépe zajímat se o samotný rozsudek soudu a jeho odůvodnění.
Chyba v argumentaci Vzhledem k nedbalé a opakující se argumentaci v prezidentově kasační stížnosti soud především považoval za nutné upozornit na svůj rozsudek v téže věci z roku 2006, ve kterém se praví, že prezident je součástí výkonné moci a jeho jmenovací akt je soudně přezkoumatelný. Nejedná se přitom o nějaký nepodložený či nahodilý názor, ale o výklad založený kromě jiného i na rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, kterými se podstatně rozšiřuje výklad práva na řádný soudní proces i pro státní zaměstnance. Rozsudek tak vychází z obecných trendů v oblasti ochrany lidských práv, k níž Českou republiku zavazuje členství v Radě Evropy.
S tím souvisí i zásadní chyba v prezidentově argumentaci spočívající v zaměňování prezidentovy právní neodpovědnosti za nemožnost jakkoli jeho úřad kontrolovat a soudně přezkoumávat jeho akty.
Takové vnímání funkce hlavy státu je podle rozsudku v demokratickém právní státě „nepřijatelné“.
Soud varuje před nebezpečným pokušením chápat roli prezidenta jako fakticky nekontrolovatelného úřadu, při jehož výkonu se dotyčná osoba může v rámci svých pravomocí rozhodovat zcela libovolně a nemusí se ohlížet na žádné další ústavní principy či pravidla.
Připomeňme jen, že takové představy o nadřazenosti politické vůle nad právní normou byly populární například během hluboké krize německé výmarské republiky na počátku 30. let, později dokonce ospravedlňovaly nástup nacistů k moci a po svém si je přisvojila i komunistická právní doktrína.
Nejvyšší správní soud vlastně jen zopakoval základní princip právního státu, podle něhož nikdo, tj. ani hlava státu, nestojí nad zákonem a všichni mají povinnost dodržovat soudní rozhodnutí i respektovat práva a svobody druhých. Odvážný pokus Václava Klause argumentovat, že rozhodnutím Městského soudu bylo porušeno jeho základní občanské právo podílet se na správě věcí veřejných, a proto se rozhodl uplatnit Listinou zaručené právo na odpor a dotyčný rozsudek nerespektovat, patří spíš do cimrmanovsky úsměvných „slepých uliček“ právního myšlení. Nejvyšší správní soud mu proto taktně připomenul, že nejednal z titulu občana, ale prezidenta republiky, tj. státního orgánu, který podle českého ústavního pořádku nemůže požívat ochrany ústavních práv.
A jaká práva tedy byla porušena? Soud v žádném případě neřekl, že by justiční čekatel měl právo být jmenován, ale rozhodl, že má právo znát důvody, proč ho prezident odmítnul jmenovat, přestože splnil všechny zákonem stanovené požadavky. Očekávání, že o kandidatuře bude zákonným, konzistentním a v praxi obvyklým způsobem rozhodnuto, je zcela legitimní. Prezidentova nečinnost znamená porušení povinnosti buď jmenovat čekatele soudcem, nebo odůvodnit, proč ke jmenování nedošlo. Přitom se v rozsudku Nejvyššího správního soudu dále praví, že prezident má vycházet ze zavedených ústavních konvencí a v žádném případě si nesmí k zákonně stanoveným podmínkám vytvářet dodatečné podmínky jako například věkovou hranici, kvůli které celý spor vznikl.
Jen jeden z vrcholných úřadů Petr Langer se před třemi lety rozhodl hájit svá ústavní práva, jakým je právo na rovné podmínky přístupu k veřejným funkcím nebo zákaz diskriminace. Tím ovšem mimo jiné přiměl Nejvyšší správní soud, aby principiálně definoval postavení prezidenta coby správního orgánu. Požadavek, aby jmenovací akt prezidenta respektoval zákon a měl patřičné správní náležitosti stejně jako akty jiných státních úředníků, v žádném případě neomezuje prezidentské pravomoci a nesnižuje důstojnost prezidentské funkce. Prezident není „majestát“, ale pouze jeden z vrcholných úřadů v republice vzájemně si rovných občanů.
Poslední možnost, která prezidentovi zbývá, je ústavní stížnost. Vzhledem k dosavadní judikatuře Ústavního soudu si ale stěží lze představit, že by prezident nebo občan Klaus dokázal o ústavnosti svého počínání ústavní soudce přesvědčit.
***
Klausův pokus argumentovat, že bylo porušeno jeho základní občanské právo podílet se na správě věcí veřejných, patří spíš do cimrmanovsky úsměvných „slepých uliček“ právního myšlení
O autorovi| Jiří Přibáň, právník, vysokoškolský pedagog e-mail: priban@cardiff.ac.uk
