Jsou lidé, které velmi zneklidňuje představa, že uvíznou ve výtahu. A co teprve když jich tam uvízne pět a jeden z nich je vtělení samotného ďábla. Premisa filmu režiséra Johna Erica Dowdlea zní sympaticky ujetě, výsledek je ale zoufale neinspirovaná rutina (snad s výjimkou úvodního záběru města vzhůru nohama). Co taky čekat víc od filmu, který začíná vysvětlujícím monologem o „starém příběhu, který mi vyprávěla matka“ a každý pidikrok ve vývoji story dopředu interpretuje hlas mimo obraz.
Papundeklově působící postavy se mátožně a vzhledem k situaci překvapivě nevzrušeně plouží filadelfským věžákem a cestou trousí sentence, jež jako by vypadly ze slohového cvičení znuděného školáka. Nakonec jsou dokopány k předvídatelnému morálnímu ponaučení. Režisér s úmornou důsledností opakuje jeden trik (ve výtahu zhasne světlo a jsou slyšet, ach, strašidelné zvuky), který nefunguje ani napoprvé.
Po rafinovaně budovaném napětí ani stopa, po primitivnějších „lekačkách“ taky ne, i pouťovost, která by snímku mohla dodat nějaké kouzlo, je důsledně nepřítomná. Ďábel je film neosobní, prázdný a nudný - asi jako ten dům, v němž se odehrává. Za inovaci lze považovat snad jenom to, že úlohu duchovní autority z lidu, která je většinou vyhrazena pro černošského hlídače, tentokrát přebírá hlídač mexický. Ten publiku mimo jiné sdělí, že indikátorem přítomnosti Knížete temnot je, že na zem upuštěný koláč spadne povidly dolů. Alespoň nějaká praktická rada...
Ďábel (USA, 2010)
Režie: John Eric Dowdle Hrají: Chris Messina a další
