Jak se postavit k faktu, že se někdo – ať významný či bezejmenný – rozhodne k tak nevratnému činu? A projevil se jako slaboch? Nebo je to spíš důkaz síly?
Martin Štěpánek (1947–2010) byl nepochybně výraznou a známou osobou. Vystupoval vždy tvrdě, sebejistě, někdy působil až arogantně. Na jevišti i s mikrofonem komentátora. Kdo si ale troufne soudit, zda tohle všechno nebyla jen maska, obranný štít syna proslulého, dominantního otce? Kdo ví, čím musely děti extrovertního barda z Národního v mládí projít? Kdo posoudí, zda je jejich zvláštnost dílem originality, vypjaté individuality, nebo snad jenom mimikry?
„Sáhnout si na život“, jak se sebevraždě elegantně říkává, je krajní, konečné řešení situace zdánlivě nebo i objektivně bezvýchodné. Někdy je, nemluvíme-li o duševní chorobě, výrazem okamžité slabosti, propadu na dno, možná i sobecké sebestřednosti; o tom mohou svědčit hlavně psychiatři a psychologové. Někdy ale naopak ten, kdo spáchá sebevraždu, prokáže vlastně neobyčejnou sílu. Nevyléčitelně nemocný, bezmocný, závislý na pomoci druhých, beznadějný ztroskotanec... Nebo mu jen něco z toho hrozí, a kdysi silný soběstačný jedinec udělá rychlý konec. Byl snad tohle případ Martina Štěpánka?
A byl to příběh Vlastimila Brodského (1920–2002)? Po návštěvě už velmi nemocného kolegy Miroslava Horníčka se vylekal: uvědomil si, že nechce k takovým koncům dospět. Nechtěl být přistižen v nedůstojné situaci. „To, co udělal, považuju za velkou frajeřinu,“ řekl po čase Brodského syn Marek. „Jeho ten svět totálně štval. Ráno si přečetl noviny, naštval se na celej den, večer se kouknul na zprávy, a naštval se na celou noc. Takže on opravdu nevěděl kudy kam.“
Nebo to byl případ ani ne pětatřicetiletého režiséra Petra Lébla (1965–1999), který by mohl být dalším důkazem, že za genialitu se platí? Úspěšný, chválený, s nápady, ale také s tisícem úzkostí, nejistot, nevyjasněných intimních směřování jednoho dne napsal lístek: „Jsem na jevišti“ – a tam jej našli; už nežil. Dokonal to, s čím si doposud jen zahrával. Viděno zvenčí – vlastně bez zásadního důvodu. Viděno zevnitř – s mnoha důvody, jež si mimořádní lidé uvědomují o hodně důrazněji než lidé průměrní.
Umělci, jedinci senzitivní, přecitlivělí až moc, lidé zvyklí na pozornost veřejnosti, závislí na potlesku a obdivu nebo aspoň uznání, nežijí jenom v pěně dní. Z vrcholů nadějí kloužou jak na lochnesce ke dnu nulové sebedůvěry, pochybnostem o vlastním talentu a přízni Štěstěny, v obavách o svou duševní i fyzickou formu. Citlivost je předpokladem umění, pochybování motorem tvořivosti. Kdo to ale má vydržet? Navíc když se připojí něco objektivních trablů, tlak režimu, nebo třeba nešťastná láska.
„Po padesáti letech se opět českému divadlu zrodila lyrická naivka,“ řekl prý o Janě Rybářové (1936–1957) František Smolík po jednom dni natáčení Krškova filmu Legenda o lásce. Vypráví to ve své knize vzpomínek Přemysl Kočí, operní pěvec, který tuto nečekaně zrozenou lyrickou naivku podle všech dostupných svědectví – ostatně i jeho vlastního – „měl na svědomí“.
Při posuzování činů natolik tragických, jakým je dobrovolný odchod ze života, je na místě velká opatrnost v soudech. Přesto příběh krásné začínající herečky Jany Rybářové vypadá i po půl století jednoznačně. Nezkušená, z hloubi své podstaty čistá duše narazila na ostříleného harcovníka v oboru dámských srdcí – a zamilovala se k smrti. Do staršího, pro ni démonicky přitažlivého ženatého muže. Jeho líčení událostí nepřipouští nic jiného než velmi silný, ochromující, leč platonický vztah. Což ale na věci nic nemění. Kočí ve svých pamětech připouští své tehdejší okouzlení i fakt, že si byl pochopitelně vědom nástrah tak nebezpečné hry s mladičkou, křehkou a zranitelnou, dosud „nepolíbenou“ dívkou. Všichni o jejich vztahu věděli, všichni Janu litovali.
Po taneční konzervatoři stihla jediné angažmá v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze. Zahrála si tam například Albínku v Zapadlých vlastencích. Brzy ji však pro film objevil Václav Krška – obsadil ji do postavy Aničky Karasové ve šrámkovském filmu Stříbrný vítr. Temperamentní, půvabná, mladistvá – rázem se stala ohromně populární. Následovala role mladé Elišky Krásnohorské (Z mého života, 1955). Zahrála si Širin v Legendě o lásce (1956) i květinářku Fatmu v pohádkovém snímku Labakan (1956), dala tvář také Jitce v televizním Daliborovi. S Otakarem Vávrou se setkala v jeho filmu Proti všem (1956). Už se nedozvěděla, že ji Jiří Weiss vybral pro hlavní roli ve filmu Vlčí jáma. Zahrála ji pak Jana Brejchová, protože Jana Rybářová už nežila. Nemohla vyjít před publikum na premiérách svých čerstvě dokončených filmů.
Začínající herečka se ocitla na prahu velké slávy. Citlivá, plachá, v mnohém nejistá, šla náhle z role do role. A k tomu ještě ta veliká (a nešťastná) láska. Nebylo jí ani jednadvacet; pustila si plyn, zemřela. Pochovali ji na vyšehradském hřbitově a Jaroslav Seifert jí ve sbírce Koncert na ostrově věnoval báseň.
Na tragickém osudu Zdeňka Pospíšila (1944–1993), velmi talentovaného režiséra a vedle Petra Scherhaufera a Evy Tálské spoluzakládajícího člena divadla Husa na provázku, se zase jednoznačně podepsal minulý režim. Kvůli tlaku, kterému byl v nesvobodě vystaven, zjevně akcelerovala jeho psychická choroba, k níž ovšem existovala i jistá rodinná dispozice.
„Když v roce 1974 začala přísně utajená spolupráce Zdeňka Pospíšila s Milanem Uhdem, bylo to už dva roky poté, co se Uhde ocitl na indexu,“ připomíná režisérovu srdnatost kolegyně, redaktorka LN Jana Machalická. „Pro Pospíšila postupně zpracoval tři náměty – Páralův román Profesionální žena, Olbrachtova Nikolu Šuhaje loupežníka a Mrštíkovu Pohádku máje. Všechny Pospíšil pokryl svým jménem a Uhde často vzpomínal, jak skvěle konspirovali: nikdo v celém Brně neměl o ničem ani tušení. Při excentrické a cholerické Pospíšilově letoře to bylo opravdu zvláštní a v každém případě ho tato konspirace psychicky ničila. Žil ve stálém psychickém vypětí a v té době asi začal přemýšlet o emigraci.
A v této době se začala projevovat i jeho labilita, která později vedla k tragickému konci. Měl strach z prozrazení, hlavně se bál, že ohrozí svou rodinu, a nakonec tajnou spolupráci s Uhdem ukončil.“
Pokračování na straně II
Sebevražda.
Slabost, či síla?
Dokončení ze strany I
V roce 1980 Zdeněk Pospíšil emigroval do Švýcarska, kde mohl pracovat v divadle, ale nebyl tam spokojen. „Kvůli své nepřizpůsobivé povaze a nárokům se brzy dostal do konfliktů, nedařilo se mu, v podstatě bylo jeho švýcarské působení fiaskem,“ říká Jana Machalická. S o to většími plány se vrátil domů, vyhrál konkurz na ředitele Hudebního divadla v Karlíně, kde se ale choval chaoticky a bezkoncepčně, divadlo brzo uvedl do stavu, v němž nic nefungovalo, jak má, nesmyslně zrušil operetu, rozhazoval peníze. „Jeho ředitelování doprovázely pracovní soudy. Dostával se profesionálně i lidsky do slepé uličky, trpěl stihomamem. Přesto si uchoval určitý smysl pro fair play, nesnášel stádní zatracování, například podal pomocnou ruku svému starému učiteli, odevšad vyhozenému Evženu Sokolovskému. Chodil s revolverem a evidentně si s tím vším zahrával. V dramaturgii mi jednou řekl: „Víte, kolik by mě v Brně stálo dát vás oddělat, jestli toho psaní nenecháte? Pár korun.“ Všichni jsme se smáli – a on se za čtvrt roku zastřelil, ne v divadle, jak se traduje, ale doma. Není jasné, zda ve svém stálém rozčilení jen mimoděk nezmáčkl kohoutek. Dítě, které s ním čekala jeho tehdejší partnerka, herečka Lenka Loubalová, přišlo na svět jako pohrobek.“
Psychická nevyrovnanost, tlaky vybuzené politickou situací v kombinaci s malostí a závistí, to bývá koktejl hodně vražedný. Zažila ho kdysi velmi nadějná herečka Zorka Janů (1921–1946). Vedle své starší sestry Lídy Baarové hrála ve filmu už ve dvanácti (Madla z cihelny), postupně se vypracovala k větším rolím (Ohnivé léto, Baron prášil, Minulost Jany Kosinové, Pacientka dr. Hegla aj.) a budoucnost měla jasnou díky nespornému talentu, půvabu a všestranné použitelnosti – především na různých divadelních scénách – od naivek po charakterní role. Byla považována za talentovanější z obou sester. Byla však silně labilní, trpěla depresemi, pocity méněcennosti a patrně byla první prokázanou anorektičkou mezi známými osobnostmi. Léčila se a upínala naděje ke konci války, že bude líp a svobodněji. Po obvinění Lídy Baarové z kolaborace pocítila celá rodina, co je to msta a nenávist. Zorku vykázali z divadla, maminka zemřela následkem výslechů – skolila ji mrtvice, otec přišel o nohu, sestra Lída byla ve vězení. Zorka se o sebevraždu pokusila nejprve neúspěšně, skok z okna však nepřežila.
Obětí komunistického režimu byl nepochybně i sochař Otakar Švec (1892–1955), byť jeho osud rozhodně není černobílý. Je jistě nespravedlivé, leč pochopitelné, že pokud si jeho jméno někdo mimo odborné kruhy vybaví, pak jen jako autora neblaze proslulého Stalinova pomníku v Praze na Letné. Přitom Švec, který studoval u Myslbeka a Štursy, učil na akademii, úspěšně vystavoval ve světě, vytvořil pomníky, sochy pro architekturu a v neposlední řadě i skvělé portréty českých umělců – Foerstera, Voskovce a Wericha, Nezvala, Nerudy, Nováka. Byl to moderní umělec. Bohužel se mu stalo osudným, že se v roce 1949 přihlásil do soutěže na pomník Josefa Stalina. Vyhrál ji, pomník realizoval, a několik dní před jeho odhalením spáchal sebevraždu. Rok po své manželce, která rovněž volila dobrovolnou smrt. „Stalinův zástup“ na Letenské pláni vydržel od prvního května 1955 až do roku 1962. Na autora se zapomnělo, monstrózní dílo smazalo vše, co kvalitního před ním vytvořil. Až po letech se zásluhou jiného sochaře, Martina Zeta, česká kultura na Otakara Švece rozpomněla: alespoň fotografickou sérií šesti sochařských portrétů, jež kdysi schopný umělec s tragickým koncem vytvořil.
Dobrovolný konec zvolil dávno před ním jiný skvělý výtvarník, malíř Antonín Slavíček (1870–1910). K extrémnímu řešení své situace se Slavíček rozhodl, protože nemohl pracovat. Malování pro něj znamenalo život. Když si po pádu ve skalách zlomil ruku (to bylo v době, kdy svou těžce nemocnou ženu doprovázel na léčení v Dubrovníku), doufal ještě, že se uzdraví. Pak jej však ranila mrtvice, ochrnul na půl těla, nemohl se bez pomoci pohybovat. Bylo jasné, že s malováním je konec. A tím i konec Slavíčkova života.
Některá smrt je jasná, důvody zřejmé, o jiných se jen spekuluje. Herečka Vlasta Fabianová například vyprávěla, že v den, kdy její výrazný kolega, herec moderního stylu Jiří Plachý (1899–1952) skončil svůj život pádem z okna, jelo Národní divadlo na zájezd, ale Jiří Plachý se nedostavil. Domluvili se telefonem, že ho cestou vyzvednou. Když autobus zabočil do jeho ulice, viděli z okna padat člověka. Okamžitě zastavili a zjistili, že jde o Plachého. Běželi dovnitř, byt zavřený, jen si všimli šestsettrojky, která právě odjížděla od chodníku... Jiné svědectví tvrdí, že herec tehdy v osudnou chvíli nebyl u okna sám. Ví se, že byl pod politickým tlakem, možná jej StB vydírala, protože za války na čas šéfoval divadlu...
To, co udělal, považuju za velkou frajeřinu. Svět ho štval. Opravdu nevěděl, kudy kam. Marek Brodský o sebevraždě svého otce Vlastimila Brodského
