Když ministerstvo školství na dotaz LN potvrdilo, že mu i po těch letech od zveřejnění Národního plánu pro výuku cizích jazyků 2005-2008 neustále připadá omezení televizního a filmového dabingu jako dobrý nápad, zvedl se typický novinový teror známý pod zkratkou „VS2“ (Více na straně 2) a z prosté reakce na novinářský dotaz se stala jednodenní aférka, která zase rozhýbala ústa názorářů (redaktorka zahraniční redakce Českého rozhlasu mi kvůli tomu dokonce volala na záchod), vyjadřovali se učitelé, ředitelé televizí i dabéři samotní. Zprávy na Nově jsem toho dne neviděl, ale divil bych se, kdyby tam někdo nestál v dabingovém studiu a neříkal, že „lidé mají strach“.
Svou vlastní výzvu za zrušení dabingu jsem na tomto místě publikoval už před mnoha lety. Byl jsem však mladý a neviděl jsem všechny souvislosti, domníval jsem se tehdy, že prosté racionální argumenty (titulkování filmů je výrazně levnější a filmy a seriály nejsou poničené obvykle příšernými, v tom nejlepším případě odlišnými hereckými audiovýkony) stačí k tomu, abych si na něco vytvořil názor. Ale dnes už mohu říci: I know better (aneb - jak by nějaký špatně placený student přeložil a druhořadý český herec namluvil - Já vím lépe). Dabing je naopak jednou z podstatných složek naší kultury a jeho rušení či zásadní omezení by mohlo mít nedozírné následky. Malá kultura se totiž musí nějak bránit hegemonii těch větších. Ano, může soupeřit, může se s úspěchem šplhat na světovou úroveň, chovat se jako severské země, jejichž televizní seriály jsou vysílány po celém světě (případně přetáčeny a adaptovány do velkých kultur - jako je třeba právě u nás vysílaný Wallander), jejichž filmy se relativně běžně dostávají do celosvětové distribuce (anebo se dělají jejich hollywoodské remaky, jako se to právě teď děje třeba trilogii podle knih Stiega Larssona), jejichž knihy a divadelní hry jsou integrální součástí kulturní scény v každé zemi na světě. Ale existuje mnohem fikanější a jednodušší způsob, jak se s globální kulturou vyrovnat - prostě ji vzít a stáhnout na lokální úroveň. Jen ať se tam ti chytráci patlají se scénáři a formulací dialogů, jak chtějí. Jen ať si najímají ty nejlepší a nejzkušenější herce, my jim to prostě vezmeme, narychlo přeložíme a zglajchšaltujeme tak, aby se to nelišilo od toho našeho.
Tento přístup má mnoho výhod. Ta největší je, že udržuje vysoké povědomí o lokální kultuře. Kdybychom například povinně vybavovali dovážené mercedesy výhradně domácími - nejlépe brněnskými - motory, lidi by si z velorexů dělali výrazně menší srandu. Ale když nivelizujeme rozdíly mezi světem a námi, cítíme se líp s tím, co doma máme. To dá rozum.
Samozřejmě se vyskytnou názory, že jisté (uznám maximálně jednociferné) procento z dabovaných věcí má uměleckou úroveň (a pravděpodobně mě zas někdo bude utloukat Filipovským). To je možné, ale naštěstí i ten nejlepší dabing zahalí dílo -poté, co ho spolehlivě zbaví autorské integrity - do bezpečného našinství. A tak je náhle Meryl Streepová stejně dobrá herečka jako Zlata Adamovská a Tom Cruise stejně dobrý jako Gustav Bubník, čeho bychom se tedy měli obávat a oč bychom se měli snažit, když už máme ten svět v kapse.
Zkrátka: myslím, že k zachování dabingu jsou mnohem lepší argumenty než „lidi by se málo koukali na televizi“ a „staří lidi by si museli koupit brejle a mladí by se museli naučit číst“, což je zatím v kostce to, na co se zastánci dabingu zmohli. I když více čtoucí mladí a míň lidí před bednou zní taky dost děsivě.
