I za socialismu totiž existovali „kuliši“, tedy lidé, kteří si buď na základě svého společenského postavení nebo peněz dokázali zajistit lepší zdravotní péči. Důkazem je mimo jiné studie ekonoma Martina Fassmanna s názvem „Fondy stínové ekonomiky“, zveřejněná už v roce 1988 v týdeníku Hospodářských novin.
Fassmann napsal, že Češi a Slováci předají za rok zdravotníkům na úplatcích částku mezi šesti a sedmi miliardami korun, což v dnešních cenách představuje zhruba 70 miliard. „Byl to kvalifikovaný odhad, protože vycházel z tehdejších anonymních průzkumů veřejného mínění, jejichž výsledky ale byly na rozdíl od dnešní doby tajné a sloužily pouze potřebám nomenklatury,“ řekl Fassmann LN. Rok před sametovou revolucí a pádem socialismu informace unikla cenzuře a vyvolala doslova poprask.
Tehdejší ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec se proti výsledkům Fassmannovy studie ostře ohradil a použil přitom rétoriku velmi podobnou dnešním politickým vyjádřením.
Kdyby byly podle Prokopce údaje pravdivé, každý zdravotník by si přišel díky úplatkům na dvojnásobek svého legálního příjmu. „Orgány činné v trestním řízení přitom ročně prokážou resortu zdravotnictví úplatky v celkové výši nepřesahující 10 tisíc korun,“ napsal ministr do redakce a žádal omluvu. Tento požadavek noviny vyřešily svérázně tím, že se omluvily všem zdravotníkům, kteří se nenechávají uplácet, zároveň se ale nemohou omluvit těm úplatným. A ministr se už neozval.
Nejmarkantnějším příkladem „nerovnosti“ v socialistickém zdravotnictví však bylo zřejmě vládní sanatorium SANOPZ v Praze, určené pro prominenty režimu a vysoce postavené komunisty. Léčily se v něm ale i některé tehdejší celebrity z uměleckého světa. Zdravotnický ústav, jehož zkratka původně znamenala Sanatorium pro poštovní zaměstnance, se mohl pochlubit na tehdejší dobu nadstandardním vybavením a přístroji, které nevlastnila žádná jiná nemocnice v republice.
