Takový špekáček je totiž uzenina s přesně stanovenými surovinami, chutí a vzhledem. Musí být vyroben pouze z vepřového, hovězího nebo telecího masa s podílem čisté svaloviny minimálně 40 %. Obsah tuku nesmí přesahovat 45 %. Je zakázáno používat maso oddělené strojem, takzvaný separát. Zbytek tvoří voda, pšeničná mouka a koření - česnek, sladká paprika či muškátový ořech. Když takový špekáček rozříznete, je světle až tmavě růžové barvy a jsou v něm vidět nepravidelně rozeseté špekové kostky (odtud název špekáček).
Past na táborníky Pokud obsahuje chrupavkovité části či jiné nepovolené ingredience, nesmí se podle vyhlášky již nazývat špekáčkem. Výrobci se vyhláškou sice nemusejí řídit, pak ale musejí své zboží označovat jinak: třeba buřt, vuřt nebo opékáček. Receptura, složení i způsob výroby je potom zcela v jejich kompetenci, jak mi vysvětlil Jan Katina, výkonný ředitel Českého svazu zpracovatelů masa. Laici, a zvláště ti, kteří nakupují podle ceny, pak ale snadno podlehnou dojmu, že jde o stejné zboží, jen s jiným názvem.
Potvrzuje to Dana Večeřová, tisková mluvčí Potravinářské komory. „Po zrušení československých norem začala řada výrobců nahrazovat vepřové a hovězí maso levnějším drůbežím separátem a sojovou či jinou moukou. Dodávají je na trh pod jinými názvy a úspěšně tak klamou spotřebitele.“
Náhražky jsou sice zdravotně nezávadné, zato ale trpí chuť. A co teprve když je napíchnete na bodec a zkusíte je opéct! Neobsahují totiž dostatek masa a tuku, takže se místo opečení rovnou spálí.
Pokud se chystáte udělat si baštu na táboráku, nezbyde vám nakonec nic jiného než nasadit si brýle a v obchodě pečlivě studovat informace o složení výrobku, vytištěné většinou tím nejmenším písmem, které existuje. Pokud kupujete zboží u pultu, požádejte o informace personál, mají povinnost vám je dát. Ne všude to ale dokážou, takže někdy nezbyde než si najít „svého“ řezníka či uzenáře jako za první republiky.
V Praze je takovým vyhlášeným podnikem Uzenářství Jan Sváček. Rozdíl jsem poznala hned, jakmile jsem vkročila do prodejny. Příjemný a přátelský personál se mě okamžitě ujal a se slovy: „Tak čím začneme, madam?“ mi dávali ochutnávat, vysvětlovali a radili, až jsem nakonec koupila i to, co jsem původně vůbec nechtěla. Ale nelitovala jsem. Bylo mi jasné, že do tohoto obchodu se vrátím - nejen proto, že na příště mám slíbené skvělé růžové víno.
A jak docílil majitel Jan Sváček toho, že v jeho prodejně nenajdete nekvalitní maso a uzeniny? „Jezdím po veletrzích, farmách a chodím po masokombinátech, kde si sám kontroluji výrobu. Mám vybrané dodavatele, s nimiž spolupracuji již léta - třeba řezníka z Davle, který se zaměřuje na prvorepublikovou klasickou výrobu uzenin.“ Na otázku, co má obsahovat špekáček, odpovídá, že z 80 až 90 procent maso a vepřový bůček. Své špekáčky prodává za 70 až 80 korun za kilo, a přesto nemá nouzi o zákazníky.
O tom, že cena špekáčků (a dalších masných výrobků) je přímo úměrná jejich kvalitě, je přesvědčena i Večeřová. „U uzenin platí, že kvalitní zboží nelze koupit levně. Pokud koupíte špekáček za 23 nebo 26 korun za kilo, můžeme si snadno představit, z čeho je asi vyroben.“
***
POSLEDNÍ VEČEŘE
Které jídlo byste si dal, kdyby mělo být vaše poslední?
Kdybych věděl, že to jídlo má být poslední, určitě bych neměl hlad. Spíš bych si dal panáka a čekal na konec. A kdyby to čekání trvalo dlouho, tak bych si dal vepřo knedlo zelo a zapil to pivem. Anebo ne. Já přece chci umřít zdravej - i když vím, že je to nesmysl. Ale život se z těch nesmyslů skládá. Tak bych tedy požádal Adinu, aby mi uvařila nějaké ajurvédské jídlo. To ona úplně nesnáší. Ale kdyby věděla, že to je naposled, tak by se snad uvolila. Ato by byl úplnej konec. Luděk Sobota herec
