Politický zákaz měl řadu podob - nevyhovující snímky byly staženy z distribuce, putovaly do trezoru nebo byly přímo ničeny.
rok ‘68 V KULTUŘE
6. díl seriálu LN Srpen 1968 tvrdě dopadl na řadu kulturních projektů. Jedním z oborů, kde byla politická zvůle nejvíce vidět, byla přitom kinematografie. Z ní vzešel symbol politických zásahů, tzv. trezorový film. Snímků, které po invazi vojsk varšavské smlouvy směřovaly takzvaně do trezoru, byla celá řada. Jejich dvěma nejvýraznějšími zástupci se staly Skřivánci na niti (1969) režiséra Jiřího Menzela a Ucho (1969) Karla Kachyni.
Zákaz filmů měl několik podob. Nevyhovující snímky mohly být staženy z distribuce, zastavena jejich výroba, uzamčeny do trezoru, nebo dokonce fyzicky zničeny, poleptány, spáleny. Skřivánci na niti a Ucho patřily mezi filmy, které se vůbec do distribuce nedostaly. Filmů, které byly staženy z distribuce, bylo více. Mezi nimi například O slavnosti a hostech Jana Němce nebo dva filmy Karla Kachyni Ať žije republika a Kočár do Vídně. Na osudu některých filmů, které měly být vymazány z paměti národa, se podepsaly i víceméně prozaické důvody. Nesměly se například hrát filmy, na nichž se jako autoři podíleli emigranti, aby jim komunisté nemuseli vyplácet tantiémy, čímž by je v podstatě podporovali.
Na Menzelovo poetické satirické podobenství varující před zrůdností a chybami 50. let dopadl zákaz v létě 1969. Hotový film natočený na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) zakázal nový ředitel Československého státního filmu Jiří Purš. Důvod: film „neodpovídá historické pravdě“. Nepomohlo ani, když se z filmu odehrávajícího se v kladenské Poldovce, kam byli posílání na brigádu lidé politicky nepohodlní, vystříhala scéna s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým. Snímek, na němž se podílela západoněmecká společnost Betafilm, byl pak novým vedením ČSF dáván za příklad zhoubného paktování s kapitalistickou cizinou.
Mezi námi a štěnicí Témata spojená s totalitou 50. let dráždila komunisty víc než cokoliv jiného. Doplatili na ně Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného i jeden z nejlepších filmů československé kinematografie, drama Ucho režiséra Karla Kachyni. Portrét paralyzující paranoie, která v éře vrcholného stalinismu zasáhla i stranické špičky, režim „nevydýchal“. Film podle scénáře Jana Procházky a s Jiřinou Bohdalovou a Radovanem Brzobohatým v hlavních rolích manželského páru, který zjistí, že je odposloucháván, nebyl v roce 1969 schválen do distribuce.
Zákaz postihl i filmy evidentně nepolitické, jakými bylo například Intimní osvětlení. „To je právě štvalo nejvíc,“ vysvětluje důvod zákazu filmu režisér Ivan Passer. „S tím, když je člověk kritizoval, se soudruzi dokázali vyrovnat. Nesnesli ale, když je někdo ignoroval.“ K zasunutým projektům československého filmu, na které tvrdě dopadl srpen 1968 a následná normalizace poměrů, patří snímek Hynka Bočana Pasťák, natočený podle románu Karla Misaře. Výjimečný je i z toho důvodu, že patřil k projektům, které ani nebyly dokončeny. Nikdo se nebude smát Mladý režisér debutoval v roce 1965 snímkem Nikdo se nebude smát. Natáčení Pasťáku začalo v listopadu 1969. Podle osobních vzpomínek režiséra se v té době tehdejší ředitel Barrandova Vlastimil Harnach nechal slyšet, že téma Pasťáku není vhodné, a že bude zřejmě potřeba projekt zastavit.
Vzhledem k tomu, že zvažování zákazu přišlo už během natáčení, podařilo se získat souhlas k dokončení rozpracovaného projektu. Už při první projekci hrubého materiálu pro oficiální místa výsledek ukazující otevřeně nemilosrdnou realitu nápravného zařízení pro mládež narazil. Nedokončený snímek v hlavní roli s Ivanem Vyskočilem zakázalo už nové vedení Barrandova, které se ujalo moci 1. ledna 1970 a v němž sehrál v tomto ohledu výraznou roli ústřední dramaturg Ludvík Toman. Pasťák směřoval do pomyslného trezoru, odkud byl vysvobozen až v roce 1990, a režisér Bočan dostal pětiletý distanc. Samozřejmě neoficiálně. Zakázané filmy zůstaly v trezoru dvacet let. Váhavý proces jejich rehabilitace a případného uvedení do kin začal už v roce 1988. Listopadové události roku 1989 jej nečekaně urychlily a postupně byla většina z trezorových filmů uvedena. Trezorovým filmům věnoval jednu speciální sekci také karlovarský festival v roce 1990.
