Však také před rozjetým ekvilibristou pomyslně smekal euforický dav, který podle všeho stále hodně dá na rychlost a efektnost. Australan nadto působí, jako kdyby se na pódiu narodil. Suverénně se po něm prochází a polotančí s kytarou na krku, usmívá se, žertuje a všemi deseti „vyšívá“ hlava nehlava.
„Certifikovaný kytarista“ (CGP), jak jej před lety otituloval nashvillský idol Chet Atkins, rozhodně má co předvádět a nešetří tím. Kytaru využívá naprosto cele, vypalovačky postavené na oslnivé prstové technice střídají pasáže, v nichž se z kytary stává téměř celá baterie perkusí. Rychlá tempa rock'a'billy, zatěžkaná blues, zvonivě folkové nálady nebo harmonicky bohaté swingující standardy, ve všem z toho je Emmanuel doma. V jeho hře slyšíme starý ragtime, převedený z klavíru do kytarového výraziva, ale také ozvěny country i jazzu. Pro zpestření Australan s muzikantskou samozřejmostí občas zazpívá nějaké blues i křehčí song v duetu s předem neavizovanou vokalistkou. Jindy zase scatuje unisono s běhy pravé ruky. Má mohutný úder v každém prstu a odpichový rytmus, místy se zdá, že jede jako expres na atomový pohon.
Parter vybuchuje co chvíli nadšením a sympatický Emmanuel se dostává do varu. Jeho bezesporu tvrdou prací zúročené nadání, inovátorské vklady a bohatý dar přesvědčivosti se v takovém rozlehlém prostoru ovšem místy mění v eskamotérství. Ale i to k Tommymu Emmanuelovi patří, a konečně proto jej také publikum miluje. Lámat si nad tím hlavu nemá smysl.
HODNOCENÍ LN *** Tommy Emmanuel
Festival Kytara napříč žánry Lucerna 27. 11. 2007
