Kdo poslouchal Martina Římana, když rozebíral důvody potřebnosti penzijní reformy, dozvěděl se, že kromě demografických příčin teď přibyl nový argument - „málo efektivní veřejné systémy založené na mandatorních výdajích“. Divákům vysvětlil, že „... když jsou penze v podstatě založeny na systému pay as you go, to znamená na průběžném financování, tak v okamžiku, kdy se příjmy sníží, protože výkonnost ekonomiky třeba rychle klesne, jako se stalo mezi lety 2008, 2009, pak najednou se zjišťuje, že na ty výdaje už není“. A dodal, že „... ten systém je třeba změnit tak, aby, jak říkával klasik, více dýchal s tou ekonomikou“.
Martin Říman to hodně popletl. Nepochybně má pravdu, že období ekonomické krize v zásadě není dobré pro žádný penzijní systém, ať již ten náš „průběžný“, či „fondový“. Jednoduše proto, že na straně příjmů důchodového účtu začínají chybět peníze od těch zaměstnanců, kteří se v krizi stali nezaměstnanými, či nuceně odešli do předčasného starobního důchodu, případně stagnují odvody od těch, co práci sice neztratili, ale firmy jim přestaly zvyšovat mzdy, či je převedly na zkrácené úvazky atd.
Deficit ukrytý v batohu Kdyby se ale Martin Říman zeptal ministra Kalouska či premiéra Nečase, který u toho také tenkrát byl jako ministr práce a sociálních věcí, proč se za poslední dva roky 2009 a 2010 příjmy státního důchodového účtu propadly odhadem celkově až o 80 až 90 miliard korun, nepochybně by mu pošeptali, že hlavní příčinou opakujícího se deficitu není krize, jak tvrdil v televizi, ale především - možná z 80 až 90 procent - „tichá penzijní reforma“, schovaná hlavně do Topolánkova reformního batohu z roku 2008.
Šest kroků ve změnách parametrů ovlivňujících příjmy (zastropování, několikeré snížení pojistného, rozšíření paušálů pro OSVČ) je zcela rozhodujícím důvodem, proč chybí desítky miliard korun na výplatu důchodů už nyní, a ne až někdy po roce 2025, jak to ještě v roce 2005 předpokládala první Bezděkova komise. Jestli do takto záměrně oslabených příjmů penzijního systému změnou legislativy navíc nečekaně přišla hospodářská krize, pak to pro někoho paradoxně bylo jako na zavolanou, protože teď je možné na ni svalovat vinu za deficit.
Ale stěžovat si na průběžný systém je buď neznalost, nebo pokrytectví. Pohled na jeho dosavadní fungování za posledních více než sto let ve všech zemích, kde byl zaveden, totiž ukazuje na pravý opak toho, co říká Říman: Pokud jsou dobře nastaveny parametry průběžného systému, pak je schopen rychle a mnohem lépe reagovat na výkyvy v hospodářském cyklu, na inflaci a tak podobně, než systémy fondové, které v krizi takřka přes noc ztrácejí svou hodnotu (nehledě na riziko vytunelování, viz Maxwellův penzijní fond ve Velké Británii). To se v průběžných systémech už z principu stát nemůže.
A tak není divu, že v zemích, kde penzijní reformy orientovali byť i jen částečně na vytvoření fondového pilíře, teď z tohoto „experimentu na živých lidech“ urychleně couvají. Slovenské, maďarské a naposledy úplně čerstvé polské zkušenosti ukazují, že tudy cesta penzijní reformy nevede.
O autorovi| MILAN ŠTĚCH, předseda Senátu (ČSSD)
