Seniorka na Ukrajině si stěžovala na bídný důchod. Poslanec jí navrhl, ať prodá svého psa |
To vše pravděpodobně dokumentují materiály uložené v Moskvě, ke kterým je prakticky nemožné se dostat. Díky nově podepsané spolupráci s Ukrajinou by se tyto otázky mohlo podařit objasnit badatelům z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Smlouvu o vzájemné spolupráci s Ukrajinci podepsal ÚSTR a Archiv bezpečnostních složek 4. února.
 |
„Může se stát, že ve stranických archivech nalezneme kopie dokumentů z centrálních úřadů v Moskvě, případně odkazy na ně,“ řekl serveru Lidovky.cz historik a náměstek ředitele ÚSTR Ondřej Matějka, který se dlouhého vyjednávání s ukrajinskou stranou zúčastnil. Podle něj je možné se o českých dějinách dozvědět prostřednictvím archivních fondů na Ukrajině něco nového. „Pro nás historiky je také velmi zajímavé nahlédnout do spisů, jež si sovětské vedení vedlo na zdejší komunistické funkcionáře,“ doplnil Matějka.
Čeští historici mohou do ukrajinských archivů nahlížet bez velkých omezení. Ale bez povolení od Archivní služby Ukrajiny není v regionálních pobočkách možné provádět rozsáhlou digitalizaci dokumentů týkajících se obyvatel českého původu nebo přímo československých občanů. To se nyní povedlo smluvně zařídit a tuzemští badatelé budou moci zjistit, co jim archivy v bývalé sovětské republice mohou napovědět o československé historii.
„Ukrajinské archivy podle našeho názoru obecně patří k těm nejotevřenějším na území bývalého Sovětského svazu,“ řekl serveru Lidovky.cz český velvyslanec na Ukrajině Radek Matula, jehož úřad pomohl historikům při umetání cesty ke smluvní spolupráci. Za to jsou podle Matějkových slov na ÚSTR patřičně vděční.
Půjde především o jednotlivce
I přes potenciál ukrajinských archivů odkrýt bombastickou výpověď o české minulosti jedou na východ Evropy čeští historici především za mravenčí prací, díky níž se jim snad podaří zrekonstruovat příběhy jednotlivých lidí. Právě na těch budoucí výzkum stojí. Pomoci může i experimentální program na rozpoznávání textu v azbuce, na němž ÚSTR spolupracuje se Západočeskou univerzitou. Díky tomu by se dalo v digitalizovaných archivech snadno vyhledávat.
Česká učitelka Evženie Gottwaldová odsouzená v charkovském procesu s českými učiteli v roce 1931 na tři roky Gulagu.
„Tragédie gulagů je ta, že tam lidé zkrátka beze stopy mizeli. Nikdo neví, co přesně se s nimi stalo,“ vysvětlil Matějka s tím, že hlavní časový výměr jejich zájmu je v letech 1929–1931 během tvrdých politických represí takzvaného velkého teroru a poté roky 1939 až 1941, kdy lidé prchali přes postupujícími nacisty.
„Zlatou žílou“ by v tomto ohledu mohly být regionální archivy v zakarpatské oblasti, která bývala součástí Československa. Stejně tak západ Ukrajiny, přes který prchaly před nacismem tisíce Čechoslováků. Jejich osudy mohou dokreslit archivní fondy v Užhorodě, Lvově či Žitomyru, který je součástí volyňské oblasti.
„Naši historici nechodí naslepo, není to ale tak, že bychom věděli zcela přesně, co objeví. Chybí totiž kompletní archivní pomůcky, což ale není nic neobvyklého ani u nás,“ řekl Matějka serveru Lidovky.cz. Výzkumníci musí vědět celkem přesně, pro co si do archivů jdou, v tomto případě to budou hlavně vyšetřovací spisy jednotlivých lidí. V těch lze nalézt výslechový protokol, osobní doklady a dokumenty či rozsudek a rozhodnutí o odeslání do gulagu. Objevují se v nich ale také fotografie po zadržení, které jsou pro historiky obzvláště cenné, jelikož u některých lidí zcela chybí.
Rudolf Kolek po zatčení v SSSR, kam se uchýlil z Podkarpatské Rusi před pronásledování ze strany maďarských bezpečnostních složek.
Výhodou je, že pokud člověka z gulagu propustili nebo tam zemřel, byly dokumenty dokládající to poslány v kopii do vyšetřovacího spisu. „Československých obětí represí a gulagů v Sovětském svazu bylo okolo dvou tisíc. Přitom obětí komunismu u nás mezi lety 1948–1989 je evidováno 800 až 900,“ upozornil historik z ÚSTR.
Rodiny obětí sovětského teroru nikdy nezjistily, jaký byl osud jejich blízkých. „Najednou bude možné doložit, že je v SSSR zatkli a později třeba zahynuli v gulagu,“ doufá Matějka. Lépe zdokumentovat by tak šly například osudy mladých vojáků, kteří se přes gulagy dostali až do jednotky budoucího komunistického prezidenta Československa generála Ludvíka Svobody v rámci Rudé armády.
Faktem zůstává, že z důvodu bouřlivého vývoje v této části Evropy v první polovině minulého století mohou ukrajinské archivy skrývat i překvapení. „Je běžné v archivech objevit něco, co tam absolutně nečekáte,“ uznal náměstek ředitele ÚSTR. Ostatně v Praze se díky Němcům ustupujícím před náporem Rudé armády nacházejí také dokumenty z druhé světové války, které by tu vlastně být neměly. Třeba archivy v Kyjevě a jinde odkryjí neznámou část československé historie.
