A podobné je to, co se týče tohoto oblíbeného žánru, i v případě televizních filmů a seriálů. I po dobré detektivce se zkrátka musí pátrat.
Vrománu Dlouhá partie biliáru Lubomír Martínek na adresu obyvatel kráteru Pipikaka - rozuměj České republiky - poznamenává: „Pouze umění parodie bylo dovedeno k dokonalosti. Existují zde parodie i na to, co sem neproniklo. Obyvatelé kráteru dokážou vytvořit i parodii na western, sci-fi, comics, detektivky či bondovky, které v životě neviděli. A k výsměchu ani nepotřebují znát, čemu se vlastně smějí.“
Jeho tvrzení lze hned doložit příkladem. Mazaným Filipem v podání Divadla Sklep opravdu může být pobaven i ten, kdo Raymonda Chandlera v životě nečetl. Dalo by se říci, že sklon k parodii v českém prostředí souvisí se snahou podrývat - už proto, že Češi byli většinou dole, a tak třeba nemohli nikomu lít z balkonu na hlavu vodu. Jenže platí něco takového, budeme-li pátrat po osudech a kvalitě českých krimipříběhů?
Pravda, detektivka jakožto žánr byla do českého prostředí přejata. V tom však není žádnou výjimkou. Odvozenost se dlouho projevovala i tak, že se příběhy českých autorů odehrávaly v cizím prostředí - v Anglii, v Americe -, a to až do 40. let 20. století. Dokonce se objevily teorie, že slovanské nátuře není příběh o zločinu vlastní, nanejvýš ve formě Dostojevského Zločinu a trestu. Literární historik Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu AV ČR upřesňuje, čím byly tyhle teorie odůvodňovány literárními kritiky ještě v meziválečném období - tím, že v carském Rusku nebo v podmínkách nesvobodné existence jiných slovanských národů nemohly přirozeně vznikat příběhy o tom, jak policista pomáhá spravedlnosti.
Prvním výrazným příspěvkem do zdejší krimiliteratury odehrávající se v českém -respektive československém - prostředí jsou Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy Karla Čapka. Jde sice o značný posun klasického detektivního příběhu, nicméně kvalita textu - a také jistá idealizace doby první republiky - zajišťuje těmto knihám stálou přízeň.
To je linie, na niž pak na základě soudniček Františka Gela z Lidových novin navázal Jiří Marek v povídkách, které známe z televizních seriálů Hříšní lidé města pražského a Panoptikum města pražského. V nich se povedlo něco kvalitního, dodnes nepřekonaného - a také divácky úspěšného. I proto se tvůrci snaží stále k tomuto náhledu na první republiku vracet - viz Četnické humoresky, které už jsou však jen pokleslou kostýmní podívanou.
Druhořadé krimi přežívají Zájem Karla Čapka o detektivní příběhy však nezůstal pouze u kapesních povídek. Je tu dále román Hordubal, který vznikl na základě zprávy v novinách, i text Holmesiana čili O detektivkách z knihy Marsyas, v němž se autor přiznává: „Mimoto jako svou zvláštní legitimaci k této studii uvádím, že jsem se sám už kdysi pokusil napsat svazek detektivních novel; myslil jsem to docela poctivě, ale nakonec z toho vyšla knížka Boží muka. Pohříchu nikdo v ní neviděl detektivky. Patrně se mi to dost nepovedlo.“
Po Karlu Čapkovi má česká literatura ještě jednoho velkého autora, který se zaobírá detektivkou nejen teoreticky, ale i prakticky. Samozřejmě je řeč o Josefu Škvoreckém, který v žánru proslul především trojicí krimipřípadů sepsaných s Janem Zábranou - Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou, Vražda v zastoupení - a také knihou Nápady čtenáře detektivek. V obou případech lze mluvit o snaze dostat detektivky do hlavního proudu literatury - což se autorům těchto kvalit skutečně povedlo.
Kriminálního žánru využívali a využívají i prvořadí světoví autoři. Ať už v určité modifikaci jako Carlo Emilio Gadda v Tom zatraceném případu v Kosí ulici a Friedrich Dürrenmatt v Soudci a jeho katovi. Či pro vybudování jakési dvouposchoďové knihy - kde se v prvním patře vraždí a pátrá po vrahovi a v druhém patře se filozofuje a hledá vyšší smysl - v případě Umberta Eca. Anebo ve snaze o co nejtěsnější návrat k původní detektivce, jako tomu je nyní například u irského prozaika Johna Banvilla, který krimipříběhy píše pod pseudonymem Benjamin Black. V této souvislosti připomeňme, že u autorů „vysoké literatury“ si čtenář někdy nemůže být jist, do jaké míry chtěli klasický žánr posunout, a do jaké míry nebyli schopni či ochotni jeho pravidla dodržet.
A když už byla řeč o snaze začlenit detektivky do hlavního proudu literatury, je dobré zde připomenout také poněkud odlišný názor Raymonda Chandlera z eseje Prosté umění vraždy: „Dobrých knih detektivního žánru je mnohem míň než dobrých vážných románů. Přitom i druhořadé detektivky přežívají většinu napínavých románů a velká část těch, které nikdy neměly spatřit světlo světa, prostě odmítá zemřít. Jsou stejně trvalé jako sochy ve veřejných parcích a asi stejně fádní.“ Také tento citát nakonec dokládá odlišnost mezi prostředím na Západě a - řekněme - od Západu dál na východ. Jak často se u nás ve veřejných parcích mění sochy?
Kdo se jim bude divit?
Jak vidno, českou detektivku a její nedostatky stále nelze vnímat odtrženě od literatur dalších jazyků. Přesto se vraťme do českého prostředí. Za vrchol a měřítko zdejší detektivní prózy druhé poloviny 20. století lze považovat zmíněnou trilogii Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany.
A v oboru filmové a televizní tvorby? Vedle Hříšných lidí města pražského a Panoptika města pražského vyniká nad jiné taktéž hojně reprízovaná série 105 % alibi, Kde alibi nestačí a Alibi na vodě s kapitánem Tůmou, jehož ztvárnil Karel Höger, a také ponurá série, kde v roli majora Kalaše zazářil Rudolf Hrušínský - v případě filmu Na kolejích čeká vrah s poněkud odlišnou atmosférou však obměněný Jiřím Sovákem.
Kalašovská série má stejně jako Hříšní lidé města pražského základ v literatuře - filmy Strach a Na kolejích čeká vrah vycházely z románů Eduarda Fikera. Kvalitní literární předloha je ovšem pouze předpokladem úspěchu, ne jeho zárukou: to bohužel dokládá právě televizní seriál Případy detektivní kanceláře Ostrozrak na motivy Škvoreckého a Zábranovy trilogie s Ondřejem Vetchým a stejně tak nedávno premiérované příběhy inspektora Klubíčka s Miroslavem Donutilem, které se naopak nepovedly.
Už Fikerovu staršímu kolegovi Emilu Vachkovi se však právě v inspektoru Klubíčkovi podařilo stvořit výraznou hlavní postavu, poněkud excentrickou a komickou, a zároveň sentimentální. To je podle Pavla Janáčka další příznak české detektivky: Pátrač nemůže být žádný tvrďák, jinak bychom se s ním neztotožnili. Do českého prostředí taktéž nelze umístit velký akční příběh, neboť za každým kopcem je nějaká vesnice, nikde žádný prostor k dějovému rozletu.
Podobně výraznou postavou jako Klubíčko je i rada Vacátko a jeho pomocníci, stejně jako kapitán Tůma a jeho poručík Líbal nebo major Kalaš a jeho Karlíček (či filmový náhradník Varga). O tom, že pátrač nemůže být sám, dobře věděl už Karel Čapek: „Nemohu vysvětliti všechny příčiny tohoto úkazu; vím jenom, že sahelští králové vždy se nechávali na svých výpravách provázeti kronikářem a že k pravému epickému rytíři, i když není zrovna Don Quijotem, patří jaksi nevyhnutelně věrné panoše. Mimoto je nutně třeba někoho, kdo by pozoroval detektiva při práci a divil se jeho prozatím nesrozumitelným plánům a krokům.“
Podobný postup, který staví ústřední postavu detektivky do jednoznačně dobrého světla, má však i své oponenty. Například Friedrich Dürrenmatt v doslovu ke svému Slibu vysvětluje, že tímto románem „vznikla kritika jedné z nejtypičtějších postav devatenáctého století“, tedy detektiva.
Detektivka je nostalgická Ne všechny novodobé „výkony“ však lze vyložit jako kritiku klasické postavy, někdy jde o pouhé neumětelství, kterému nepomůže ani návrat ke kvalitní předloze. Uvedené příklady nevydařených televizních adaptací románů Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany a také Emila Vachka anebo Četnické humoresky nejsou v tomto smyslu zdaleka ojedinělé.
Nezdařily se ani nedávné televizní filmy podle scénářů Viktorína Šulce jako Muž, který vycházel z hrobu či Hrobník. A vrcholem televizní neschopnosti byl pamětihodný seriál Detektiv Martin Tomsa, v němž soukromé očko brázdilo temné brněnské podzemí v bílém favoritu. Zde chyběla jak výrazná a důvěryhodná hlavní postava, tak vykreslení prostředí. Postavit detektivku na tom, že Marek Vašut ochotnicky pozdvihne obočí, je opravdu málo. Nijak skvěle pak nedopadl ani loňský pokus TV Nova s Kriminálkou Anděl...
A tak se dál budeme dívat na radu Vacátka, majora Kalaše, kriminální díly z Třiceti případů majora Zemana jako Kvadratura ženy a průměrné normalizační detektivky, které v porovnání s těmi současnými vyhrávají... A také na zahraniční seriály, jako je Hercule Poirot, Slečna Marplová či Foylova válka. Toto utkvění v minulosti by mohl objasnit výrok Lubomíra Martínka: „Detektivka má ještě jiný důležitý rys. Aby mohlo vzniknout napětí, musí dojít k porušení řádu. To znamená, že předpokládá jeho existenci. Řád ještě zcela nezmizel, pouze je ohrožen. Detektivka je nostalgická forma, protože pro vykonání spravedlnosti usiluje o návrat do původního stavu.“
Detektivní romány v českém prostředí nicméně samozřejmě stále vycházejí. Nakladatelství Moba dokonce chvályhodně vydává edici Původní česká detektivka. O nějakém horečnatém souboji českých autorů o čtenářovu pozornost však celkově nemůže být řeči. Nejoceňovanějším současným autorem tak zůstává Jaroslav Velinský se sérií příběhů o Otovi Finkovi.
Česká detektivní otázka „Zdá se opravdu, že detektivka už překročila svůj vrchol; byla to taková jakási přechodná móda.“ To nenapsal nikdo včera ani dnes. Jsou to slova Karla Čapka z roku 1931. Autor k nim ovšem dodává: „Avšak na každé módě je pozoruhodné to, že obsahuje něco strašně starého.“
V letošním rozhovoru pro Lidové noviny pak k současné detektivce Josef Škvorecký podotkl: „Dnešní rozvolnění znamená, že z detektivního románu se stal román o zločinu, pravidla často nehrají roli, neexistuje tabu. Kdysi platilo, že o patologických vraždách se nepíše, prostě proto, že mezi vrahem a obětí neexistují žádné společenské spoje, a to vylučuje dedukci. Úchylný vrah, jenž v lese přepadne ženu, kterou nikdy neviděl, a zavraždí ji, se dedukcí sotva vypátrá. Policie pracuje s náhodnými svědky a dnes hlavně s DNA.“
Pokud bychom ale chtěli tvrdit, že krimiliteratura je v úpadku obecně a že ta česká není výjimkou, pak stačí připomenout současný úspěch románů ruského autora Borise Akunina, francouzské spisovatelky Fred Vargas či Švéda Stiega Larssona. A pokud jde o televizi, je otázka, zda jsou čeští tvůrci schopni se vůbec někdy dostat třeba na úroveň po dlouhá léta dobře fungujícího německého projektu Tatort (Místo činu).
Umberto Eco v souvislosti se svým románem Jméno růže říká, že máme detektivky rádi proto, že si kladou stejné otázky jako filozofie a náboženství: „Kdo to udělal?“ A tento výrok snad nakonec skýtá určitou možnost zachytit - či vytvořit? - české specifikum. Ve středu Evropy na filozofování nikdy nebylo moc času, o hledání Boha nemluvě. A tak česká otázka zní jinak: „Kdo/co to je?“ - samozřejmě je řeč o Josefu Švejkovi. To je největší česká detektivka, o níž jsme schopni donekonečna filozofovat, a dokonce se k ní i modlit.
Po Čapkovi má česká literatura ještě jednoho velkého autora, který se zaobírá detektivkou teoreticky i prakticky - Josefa Škvoreckého. V obou případech lze mluvit o snaze dostat detektivky do hlavního proudu literatury.
Pokud bychom ale chtěli tvrdit, že krimiliteratura je v úpadku obecně a že ta česká není výjimkou, pak stačí připomenout současný úspěch románů Rusa Borise Akunina, Francouzky Fred Vargas či Švéda Stiega Larssona.
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
