Není divu, že hořelo. Jeden čas jsem bydlel v domě, kde bydleli naši nedotknutelní spoluobčané. Rámus byl to poslední. Popel z kamen, i žhavý, nosili místo do popelnice na půdu a sypali ho na dřevěnou podlahu. Štěstí bylo, že jsme bydleli v blízkosti půdy a ucítili jsme kouř a zalili tento popel vodou. Jinak by jsme také vyhořeli.