Stalo se zlozvykem části generace historiků, opouštějících marxistická východiska, zaujímat zvěstovatelský postoj a nasazovat poučovatelskou dikci; jakkoli lidsky pochopitelné, bývalo to někdy trapné, jindy směšné.
Tohle však neplatí o Vilému Prečanovi, který se dnes dožívá pětasedmdesáti let. I když i on musel nejspíše objevovat pravdy, které byly některým zřejmé. Odevždy věnoval totiž většinu sil historika editorské a v posledních desetiletích vědeckoorganizátorské činnosti.
A tak připravil řadu kritických pramenných edic k nejnovějším českým a slovenským dějinám, počínaje koncem druhé světové války (bez jeho dvou knih dokumentů o SNP nelze napsat solidní dějiny odboje na Slovensku) přes srpnový týden v roce 1968 (Sedm pražských dnů; za tuto tzv. Černou knihu byl trestně stíhán), přes dokumentaci o perzekuci zdejších historiků v době normalizace, vydání všech dokumentů Charty 77 až ke sbírce depeší amerického velvyslanectví v Praze do Washingtonu z listopadu a prosince 1989. Mezi vydáním „Černé knihy“ a „Act persecutionis“ byl topičem, vrátným a šatnářem ve vinárně.
Sestavil rovněž řadu sborníků, věnovaných osobnostem známým (Johann Wolfgang Brügel, Jiřina Šiklová) i méně známým (německý diplomat Wolfgang Scheur, po léta zajišťující spojení exilu s domácí opozicí), uspořádal celou řadu mezinárodních konferencí (z poslední doby o významu Helsinského procesu pro pád komunismu, o Chartě 77). Vždycky se přitom snažil vyvést naše bolestínské prožívání minulosti na evropské povětří: mezinárodní kontexty a souvislosti vytrvale vytýkal před závorky zdejšího umanutě sebestředného sebezpytu. Co by nikdo jiný nedokázal Především však založil a vedl dvě instituce, bez kterých by dnes naše poznání posledních desetiletí bylo torzovité: v exilu za podstatné pomoci Karla Schwarzenberga v roce 1986 Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu (SRN) - dnes středisko sídlí již na třetím a bohužel nikoli posledním místě v ČR a Prečan je předsedou jeho správní rady, a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd v Praze, jehož byl léta ředitelem. Odmítám teď se vnucující líbivou frázi: Prečan se zasloužil hlavně tím, že pokorně sloužil rozšiřování možností poznání minulosti Editorské a organizační aktivity nebyly v jeho případě jen nějakým přidavačstvím na stavbě, na které pracují jiní! Tyto aktivity byly stavbou samou! A to nejen proto, že seriozní editorství hlubší poznání sice umožňuje, ale zároveň již i předpokládá. Co dokázal Vilém Prečan na těchto „rolích národa“ sice dědičných, avšak neoraných, by snad nikdo jiný nedokázal. Ke své vrozené pracovitosti, zodpovědnosti, řemeslné pečlivosti a svědomitosti si totiž ze Západu přinesl navíc také určité chování a způsoby mezilidské komunikace, bez kterých by tohle všechno ani on nedokázal: dokonalou korektnost, preciznost, spolehlivost. A také osobní kontakty.
Když se řekne „obětavý“, mínívá se tím, že ničeho než oběti není ten dobrý muž schopen. „Obětavý“ Prečan byl také samostatně tvořícím historiografem - ale kde na to brát čas, když musí dělat věci, které jiní udělat neumějí, anebo se jim prostě nechce? Své knižně vydané stati z let 1973-1993 nazval příznačně „V kradeném čase“ (Praha 1994). Kradl komu co? Je toto pokora? Skromnost? Jednoduše odpovědnost. Jeho dosavadní životní příběh zůstává také dokladem nezastupitelnosti exilu v čase normalizace. Nejen když udržoval jedno ze základních spojení disidentského světa se Západem, ale i po roce 1989, kdy bylo doma třeba budovat jinde samozřejmé instituce (a shánět pro ně peníze!), a my to neuměli.
Často mne v posledních letech jímá doslova závrať, když vidím a slyším, jak události nedávné doby mizí v zapomnění, jak se šíří bludy a mýty o tom, co jsme přece ještě nedávno žili. Události se téměř vzápětí beznadějně propadají - samy i se zlovolnou pomocí -do orwellovské „jámy pamětnice“ a není k tomu ani třeba „Ministerstva pravdy“. Nikdy jsem si nedokázal představit, že budu svědkem toho, jak přítomnost „mění se v dým“ téměř vzápětí poté, kdy přestala být mediální aktualitou.
Prečanovo dílo je úctyhodným úsilím zadržet toto rozplývání, rozmazávání minulosti. Je-li co úsilím civilizačním, je to toto.
Není proto ani trochu náhoda, že Prečan, na rozdíl od některých svých generačních druhů, byl a je pro otevření archivů StB a že vystupoval ve prospěch zřízení ústavu, který je dodnes předmětem politických sporů: i se všemi možnými pochybnostmi. K minulosti musí být ze všeho nejdříve postaveny pevné, spolehlivé cesty, cesty k pramenům a teprve pak lze o ní psát, hodnotit ji, třeba i soudit - taková je výzva Prečanova úctyhodného díla.
O autorovi| Petr Pithart 1. místopředseda Senátu
