* LN Na krásné vyhlídce není vaše první setkání s Horváthem...
Ne, ale to první bylo téměř osudové, před deseti lety jsme zkoušeli s panem Smočkem Povídky z Vídeňského lesa a v závěru jsem těžce, téměř smrtelně onemocněl. Takže teď, když jsem se znovu setkal s Horváthem, říkal jsem si, aby to zase nedopadlo špatně, ale už je hotovo a nic se nedělo.
* LN Hra je z roku 1926 a u nás se ještě nehrála. Patří k těm hořce ironickým Horváthovým textům, kde podivné lidské existence vypovídají o stavu společnosti, ostatně místem děje je zde sešlý středoevropský hotel.
Když jsem hru dostal do ruky, nebyl jsem nadšený, ale já moc hry neumím číst. Pak přišel Michal Dočekal a docela s tím vším zacloumal a vyložil nám to. Hra je označovaná za černou komedii, já bych řekl, že je hodně drsná, i když to na první pohled nevypadá.
* LN Vy jste herec, který moc angažmá nemění, po pětadvaceti letech na Zábradlí jste od roku 1991 na Vinohradech. Čím to?
Jsem rád někde doma. Nabídku na Vinohrady jsem dostal už dřív, ale po listopadu se na Zábradlí vracel Jan Grossman, a tak jsem nechtěl odejít, byl jsem plný očekávaní. Pak se to všechno tak nějak rozklížilo, tak jsem šel. Znova naštěstí potřebovali nějaké tělo, protože zrovna vyšoupli Jana Schánilce. Myslel jsem, že přijdu do nafoukaného prostředí, ale nic takového, byl jsem mile překvapený. Možná že mně taky už šéf brzo řekne, abych zůstal doma, že jsem starý páprda, ale zatím jsem obsazovaný.
* LN Jan Grossman si vás vyhlédl už na škole?
To je taková zábavná historka, všechno zpravidla bývá klika a náhoda. Nás učil Miloš Nedbal, který mě měl rád a Grossman potřeboval pár pajduláků do Krále Ubu. Nedbal doporučil Jirku Klema, Jirku Paďoura - dnešního pana biskupa -a mě. Grossmanovi to tenkrát víceméně bylo jedno, kdo mu tam bude dělat křoví, ale já jsem se chytil drápkem. A taky jsem prožil s divadlem závratný let vzhůru i pád dolů, měl jsem to štěstí, že jsem se jako mladej kluk účastnil i zahraničních zájezdů, kde jsme zažili velké úspěchy.
* LN Jak jste prožíval takovou slávu?
Začalo to hned s Králem Ubu, svět se otevřel a zdálo se, že nám leží u nohou, my byli mladí a taky hodně nafoukaní. Vzpomínám, jak jsme byli v Londýně na festivalu a dali jsme dohromady peníze z diet a koupili si lístek na Lawrence Oliviera - na Strindbergův Tanec smrti. Seděli jsme tam pěkně naobědvaně a říkali si, my se z tebe, chlapče, taky nezblázníme. A pak když jsme to viděli, tak jsme se málem zbláznili. Zvedla se jedna opona, druhá a on na jevišti, podíval se do lidí a my hned ztuhli, to nebylo herectví, to bylo čarodějnictví, něco mimo veškeré kategorie. Když to skončilo, nebyli jsme si jistí, jestli se nám to nezdálo. To byla lekce. Mysleli jsme, si kdoví, co neumíme, a pak přišel Olivier a ukázal nám, jak se to má dělat.
* LN Jak to v divadle vypadalo po okupaci v roce 1968?
Situace byla hodně složitá. Jan Grossman tehdy režíroval v Nizozemí a nevěděli jsme, co se bude dít, pak už bylo jasné, že se do divadla nebude smět vrátit. Označovali nás za hnízdo kontrarevoluce, od Grossmana až po Havla, vždyť i v kase seděla sestřenice Bruna Kreiského. Tenkrát byl jistý Hužera, režisér dokumentarista a hlavně velkej soudruh, a ten chtěl Zábradlí zlikvidovat a kde to šlo, tak po tom volal. Ředitel Vodička dělal, co mohl, abychom proklouzli. Když na to dnes vzpomínám, do žádných zvěrstev nás nenutil - tlačili se lidi do partaje, někdo odolal, někdo ne, ale dramatický tlak to nebyl. Pan Vodička by měl napsat paměti, protože můj pohled herce je pohledem zdola, on byl u toho. Když byl Václav Havel ještě disident a občas taky v kriminále, tak se vždycky objevila nějaká jeho kamarádka, aby vysondovala, jestli je Vodička v divadle. Když nebyl, hned Václav přišel na panáka. A druhej den v devět ráno už jsme slyšeli Vodičku od Anenského náměstí řvát - Ježíš, to zas bude průser, vždyť nám to divadlo zavřou. Když jsem pak viděl, jak v listopadu na jevišti vzal Václava Havla za ruku a zvedl mu ji, bylo mně jasný, že je vyhráno, protože on věděl vždycky, co bude, o tři partie dopředu.
* LN Divadlo ale v zásadě uchránil od nejhoršího.
Ukočíroval to. Vzpomínám, jak v sedmdesátých letech mělo malér Kohoutovo kvarteto a Vodička vymyslel, že k jednomu z výročí budeme recitovat bolševické básničky a kvarteto k tomu bude hrát. Tak jsme se všichni oděli do černého, a co se stalo - papaláši nepřišli, protože měli žranici na Hradě, a poslali svoje služebnictvo - zahradníky, šoféry a podobně. Ve třetí řadě seděl buran s rádiovkou na hlavě a paňmámou po boku a když kvarteto nasadilo, skoro nahlas pronesl -Mámo, pojď domů, to je vážný. Takových akcí, které kamuflovaly, že jsme reakcionářské hnízdo, byla spousta a musely se přetrpět.
* LN Když Jan Grossman musel odejít, jedna etapa skončila. Jaké to pro vás bylo?
Bylo mně smutno. Do jisté míry skončila i zvláštní, domácká atmosféra. To nebylo, že se začalo zkoušet v deset a skončilo ve dvě. Grossman přišel v půl jedenáctý a říkal, Kde je Libíček? Ten v divadle nahoře bydlel, a tak pro něj Krob, tehdy technikář, šel a on se zjevil ještě v pyžamu. Po Grossmanovi šéfoval Gillar, ten zdrhnul na Západ, pak Chundela, který taky emigroval. Ten přitáhl Evalda Schorma, a aby si kryl záda, přivedl z ministerstva Karla Vondráška. To byl velký bolševik, ale nakonec taky zdrhnul s herečkou Inkou Čekanovou, čímž dost namydlili schody soudružce Švorcové, která se za ně zaručila. Proti Vondráškovi jsme dělali bunt a já byl jako úsekový důvěrník ROH hlavní element, ale Vodička mě podržel, vycítil, že Vondrášek jde po krku i jemu, myslím, že se chtěl divadla zmocnit. Pak jednu dobu šéfoval Vodička, v závěru přišel Ivan Rajmont a Karel Steigerwald, ale to už se to začalo lámat. Z té doby jsem trochu bolestínskej v jedné věci - rozdělali jsme Mrtvé duše, byla to moc dobrá Schormova dramatizace. Byl jsem instalovaný do Čičikova a začali jsme zkoušet s Janem Kačerem a myslím, že to měl bezvadně našlápnutý. Najednou začaly všelijaké tlaky, jedna soudružka do toho začala rýt a Honza z režie nakonec vycouval. Převzal to pak Ivan Rajmont a dramatizaci s Karlem Steigerwaldem přepsali a dopsali. Já tohle nesnáším - autorské i režijní přepisování dramatiků, tím spíš, že přepsali i Čičikova na sprostýho zloděje, který okrádá nějakou starou bábu, a nefungovalo to. Měl jsem z toho hlavu a ruply mi nervy a praštil jsem s tím. Přinesl jsem si lékařské potvrzení - a to bylo taky jak z Gogola - bylo to potvrzení z gynekologie, kde pracovala moje žena. Paní doktorka internistka mě tam vyšetřila a změřila mně tlak a podobně, zjistila, že jsem pěkně rozhozený, ale štempl byl z gynekologie. Vodička se držel za hlavu, říkal, s tímhle mám vážně chodit po divadle a říkat, že jste nemocný. Ta role mě ale mrzela. S Evaldem celkově šlo divadlo znovu nahoru, nabrali se herci jako Bartoška, Heřmánek a Zedníček a začala zase dobrá éra.
* LN Dají se ta vaše dvě dlouhá angažmá nějak porovnat?
To víte, na Zábradlí jsem byl mladý, to jsou vzpomínky a zážitky úplně jiného charakteru; tady už je to všechno do seriózna, tak to doklepat do toho krematoria.
* LN No to snad ne. To se rychle vrátíme do mládí. Vy pocházíte ze západních Čech, jak to bylo s vámi a herectvím?
Jsem rodák z krásné vesničky u Klatov a v roce 1947 se táta přestěhoval jako škodovák blíž k Plzni do Holýšova. Tam jsem chodil do školy a začal taky ochotničit - v sedmnácti jsem naivně dělal přijímačky na DAMU. Když jsem skončil monolog Radúze upoutaného na skále, všichni členové komise si hned začali zavazovat boty, aby nemuseli přímo přede mnou prasknout smíchy. A Vejražka pravil -tak příště. Za čtyři roky jsem si to zopakoval a už jsem to zvládnul. Tenkrát jsem studoval jedenáctiletku, a když jsem zjistil, že existuje škola na herce, nabyl jsem dojmu, že se Praha bez mého talentu neobejde. Ale Praha se z mého talentu nezbláznila, tak jsem zase mašíroval zpátky a ještě jsem absolvoval stavební průmyslovku - nástavbu, kterou jsem prolezl s odřenýma ušima. V té době jsem statoval v plzeňském divadle a jeden kantor nade mnou držel ochrannou ruku. Pak jsem šel na vojnu a jako mazák jsem složil přijímačky na DAMU. Šel jsem na ně v uniformě - byl jsem podporučík Československé lidové armády a sehrál jsem jim ožralého feldkuráta Katze. Tak to se jim dost líbilo a vzali mě.
* LN I přes všechno idealizování šedesátých let stejně to byla pro české divadlo krásná doba, vy jste šel ke Grossmanovi, ale taky vás chtěl Krejča. Jak to bylo?
Nabídku jsem dostal ještě s Jirkou Klemem. Krejča zrovna zakládal Divadlo za branou a potřeboval pár mladých herců. To nám taky zařídil Nedbal, ale já už věděl, že mám Zábradlí a líbilo se mi tam, a tak jsem to Krejčovi odmítl. Tehdy byl v plné síle a dal mi co proto. Však jsem se ho taky bál, na herce byl ďas... Stejně je to děsné, že Krejča a jiní výborní režiséři kvůli bolševikovi nedostali šanci vychovat si následovníky. Nepustili je do škol, aby předali to, co uměli. S Radokem to bylo to samé, aspoň že syn se potatil. S ním jsem dělal na Zábradlí Kafku a byla to krásná práce.
* LN Měl jste hrát i v Odcházení?
To vůbec do takové fáze ani nedošlo. Tam byl jenom tutový Jan Tříska a Dáša Havlová. Měl se taky dělat biják, ale i to je prý odložené, Dáša má teď hodně práce, začala snad točit se Zelenkou a nemohla by to stihnout.
* LN Jak ji tady přijal soubor?
Úplně normálně, ona se taky vždy normálně chovala, vrátila se do svého. Ten humbuk nebo nepřirozenou atmosféru dělají spíš lidé kolem, to bylo, už když jsme po povodních jezdili s Královnou Kristýnou.
* LN Vinohradské divadlo patří ke scénám, které od 90. let složitě hledají směr. Jak to vidíte vy?
Vinohrady jsou složitý organismus, tady moc prostoru na experimentování není, tady to nejde jako na Zábradlí. Cítím se tu dobře a teď v poslední době jsem rád dělal s Martinem Stropnickým. Obě komedie, které režíroval, se povedly. Pro mě je to pořád zázrak - dostanu do ruky text, pak se to začne rodit, pořád je to takové ano, ne, pak přijdou lidi, zvedne se to. Divadlo je zázrak, který pořád ani po letech nedokážu tak úplně pochopit. Jsem rád, že sem patřím. Jsem šťastný, že mám svou šatnu, svoje kámoše, který mně v ní hulej pod nos -mně, vyléčenému kuřákovi.
* LN Líbil se vám Morávkův Višňový sad?
Tady všechny očaroval a byli ohromně spokojení. Panu režisérovi jeho vize neberu, ale nechápu, že si nikdo nestěžuje, jak je to uřvané. Muset si na Čechova ucpávat uši -tak to mě opravdu štve.
* LN Vy jste poměrně dost obsazovaný v televizi a měl jste i několik výrazných filmových rolí.
V televizi jsem se zavedl na určitý typ a režiséři jsou pohodlní a dál mě obsazují, takže si nemůžu stěžovat. Film pro mě byla hlavně práce s Jirkou Menzlem.
* LN Vaše nezapomenutelná role byla ve Vesničce střediskové - postava rostlináře Kunce, kterému chytnou sirky v kapse. Drželi jste se scénáře, nebo tam byly nějaké improvizace?
To bylo tak přesně napsané od Zdeňka Svěráka. Akorát když jsme se v jedné scéně rvali na poli, tak já jsem přišel s tím - To jste družstevníci? S Jirkou Menzlem jsem se poznal, když režíroval na Zábradlí truchlohru Mlynář a jeho dítě. To byla moje nejrevolučnější inscenace. Václav Neckář alternoval Učitele s Janem Kanyzou a Miloš Kopecký si občas přišel zahrát Ducha. Jirka nás nutil, abychom to hráli vážně, na začátku Vašek Neckář řekl -Pochválen buď Ježíš Kristus a půlka sálu mu sborem odpověděla Až na věky, amen. Mladý z toho měli srandu a věřící se s nimi hádali. Ovšem vydržet to a neodbourat se bylo pro nás herce nad lidský síly.
* LN Vy jste si taky zahrál v Majorovi Zemanovi v proslulé epizodě Bič Boží. Ta tedy byla taky hodně komická, nebo spíš tragikomická.
No jo, to musíme rozebrat, nebo zase Rejžek napíše, že se k tomu zbaběle nehlásím. To máte pravdu, mně to prostě nedošlo, byl to biják, kšeft. Jirka Lábus se za to omlouval, no já nevím, komu bych se měl omlouvat. Byl jsem svéprávnej a natočil jsem to. A taky mladej a blbej a úplně mně nedocházelo, oč jde. Že existuje nějaká kapela Plastic People, jsem jakž takž věděl, ale z jejich muziky jsem na větvi nebyl, teprve pak jsem zjistil, že to byli statečný kluci, kteří protestovali proti režimu.
* LN Říkal jste, že vás před deseti lety postihla vážná choroba. Co se vám tenkrát stalo?
To už mám zpracovaný jako povídku i s dramatickými pauzami. Byla to záhadná choroba, zřejmě šlo o nastřádané stresy a přechozené chřipky. Začalo mě bolet za krkem a měl jsem horečky. Ve špitále mě léčili, ale nějak to nešlo. A pak jsem najednou úplně přestal chodit. Nakonec zjistili, že mám prožrané dva obratle a absces, ovšem když mě otevřeli, přišli s diagnózou metastázy. Od toho postupně vycouvali, ovšem kdyby se začalo včas se správnou léčbou, nemuselo to dojít tak daleko.
* LN Co vás s takovou diagnózou napadalo?
Naštěstí jsem ležel jako kláda, ale říkal si, kdybych mohl, tak dolezu k oknu a hupsnu dolů, protože perspektiva byla děsná. Pak přišel doktor a říkal, že to není nic zhoubného, tak to už bylo optimističtejší a za týden se prognóza ještě vylepšila. Přežil jsem to, i když dodnes trochu kulhám.
* LN Rekapituloval jste život a sumíroval, co by kdyby?
Víte, že ani ne? Nemám děti a tak jsem si říkal, že mně možná napadne, že po mně nic nezbude. Nic takového. Jen když mě převáželi z vinohradské nemocnice do Střešovic kolem divadla a já zahlédl jeho rozsvícenou budovu, tekly mně slzy a říkal jsem si, kdybych tak mohl ještě jednou stát na jevišti. Takže když začnu být zase nafoukaný, hned si na tohle vzpomenu a říkám si, hochu buď rád, žes dopadl takhle.
***
Oldřich Vlach
(narozen 3. 7. 1941)
Po DAMU odešel do Divadla Na zábradlí, kde působil 26 let, poté přijal nabídku Divadla na Vinohradech. Na zábradlí hrál v 60. letech v inscenacích Jana Grossmana (Král Ubu, Proces), pak spolupracoval s Evaldem Schormem (Hamlet, Macbeth, Bratři Karamazovi) Za roli Hamleta získal ocenění Literárního fondu. V poslední době hrál v DNV například Rega Willoughbyho v Donaha! Sama v komedii Shakespeare v Hollywoodu. Na kontě má desítky filmových a televizních rolí - Na samotě u lesa, Čas pracuje pro vraha, Jára Cimrman ležící spící...
