V sedmdesátých letech se rozhlasové stanice zřizované západními státy ještě příliš nevěnovaly dění v cílových zemích svého vysílání. Od nich se odlišovala rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Ta jako formálně nezávislá stanice (byť placená z federálního rozpočtu USA) obsáhle referovala o dění v zemích východního bloku.
Žádné zahraniční médium nemohlo konkurovat rozhlasovému vysílání v době, která neznala satelitní televizní vysílání nebo internet. Svobodná Evropa i vzhledem k běžnému rozšíření rozhlasových přijímačů byla jako prostředek komunikace ideální. Stanice navíc vzhledem k celodennímu vysílání v češtině a slovenštině měla dostatek času na vysílání zpráv, komentářů i poměrně obsáhlých dokumentů Charty 77.
Problém v případě Československa představovalo masivní rušení vysílání Svobodné Evropy, které trvalo až do prosince 1988; rušícím signálem nebyl tolik pokryt jedině venkov. Přesto lidé věnovali poslouchání svobodných informací značné úsilí, jak dokumentuje jeden z mnoha vzkazů na telefonním záznamníku redakce z poloviny 80. let: „No a teď něco pro bezpečnost, jestli poslouchá, nebo pro rušičku: V práci nemůžu nic udělat, protože se vás neustále snažím pořádně naladit. Přestaňte, lidi, stejně je to k ničemu. Já pro socialistický sektor stejně nic neudělám, protože budu ladit rádio.“
Druhým omezujícím faktorem bylo dodávání informací z Československa. Podle redakční politiky Radio Free Europe měly být vysílané informace potvrzované několika zdroji. Svobodná Evropa proto neužívala informace přímo z prostředí Charty 77, ale pokud možno od tiskových agentur, nebo informace od agentur alespoň potvrzované. Kromě oficiálních zástupců zahraničních médií a tiskových agentur v Československu, například Reuters nebo AFP, dopravovali informace z prostředí disentu do zahraničí zejména někteří západní diplomaté. Dalšími kurýry byli zahraniční novináři a studenti cestující do Československa.
