Tendr na rekvalifikační kurz pro krupiéry je jedním z těch dobrých příběhů o absurditách moderní byrokracie, které si novináři nemohou nechat ujít. Vyskytovaly se, co moderní stát-chůva státem-chůvou stojí, a naše členství v EU zaručuje, že jich nebude ubývat. Vyskytují se všude tam, kde je na jedné straně vládní program, v němž úředníci administrují cizí peníze, a na druhé straně lidé, jejichž vynalézavosti dodává vidina, že by část těch veřejných peněz mohli učiniti svými, křídla.
V případě rekvalifikací jde ale ještě o něco navíc. Rekvalifikace má dnes, v době krize, v programu každá politická strana. Staly se konsensuálním řešením – ba ne, říkejme pro jistotu odpovědí na problém nezaměstnanosti. Protože – co lze proti ní podniknout? Prodlužovat vyplácení dávek v nezaměstnanosti je jistě solidární, ale staré problémy spjaté se sociálními dávkami tím nemizí. Rekvalifikace má proti nim tu nepochybnou výhodu, že příjemce je nucen vyvinout nějakou aktivitu a nezvykne si, že normální je ráno nemuset nikam vstávat. Ale pak začínají otázky: Umí systém najít kvalifikace, které budou opravdu potřebné? Získá rekvalifikovaný zaměstnanec opravdu ty dovednosti, které jej činí zaměstnatelným? To jsou otázky, na které dává akademická literatura málo odpovědí a ty, které dává, jsou smíšené. Jenže je to trochu podobné jako třeba s diskusí o drogové politice. Víme, co nefunguje (represe), a tak se upneme k něčemu jinému, konsensuálnímu (informovanost) a raději moc neměříme, jak to naše vytoužené řešení zabírá – ze strachu, abychom se nedověděli příliš, protože co pak? S efektivností rekvalifikací to je podobné.
Čtěte „Firmy si oblíbily...“ na straně 15
