* LN Když přeskočí jiskra a lidé se do sebe zamilují na první pohled, je to určitá záruka perspektivního vztahu?
Řekla bych tak padesát na padesát. Profesionálně jako psycholožka zabývající se partnerskými vztahy na přeskakování jisker moc nevěřím.
* LN Proč se nelze spoléhat na zajiskření?
Sympatie na první pohled většinou vyvolává dojem, že člověksympaťák má jaksi automaticky všechny vlastnosti, které jsou v souladu s našimi představami o partnerovi. Ale takovou jistotu po zajiskření většinou nemáme.
* LN A lze po nějaké době rozpoznat skutečné vlastnosti člověka, do kterého jsme se zamilovali?
V první fázi tzv. zamilovanosti příroda zatáhne růžovou oponu, rozumová složka chování se prakticky vypíná a partner se jeví jako zcela ideální. V přírodě je to tak zařízeno proto, aby se lidé sblížili, což je v případě, že ve svém jednání a chování hledají chyby, dost obtížné.
* LN Jak dlouho trvá období zamilovanosti?
Přibližně jeden rok, ale někdy i dva až tři. Po tuto dobu je psychika naplněna emocemi, takže rozum nemá šanci cokoliv korigovat. Proto psychologové radí užívat si zamilovanosti naplno, ale nemít během této první fáze vztahu děti, protože když pak lidi zjistí, že si nesednou, je to pro všechny zúčastněné problém.
* LN A nelze skutečné vlastnosti partnera poznat třeba na společné týdenní dovolené, kde mohou prožít nějakou krizovou situaci?
Když lidé hrají příjemnou hru zamilovaných a v rámci ní odjedou spolu na jeden dva týdny někam, kde jsou většinu času spolu, je to podle mě dobrá cesta k poznání. Člověk může nečekaně získat první zprávy o skutečné podobě toho druhého. Na rande totiž chodí lidé připravení a vyladění na optimistickou vlnu, ale během týdne nebo dvou se člověk začne chovat tak, jak mu to je vlastní. Předstírat tak dlouho dobrou náladu a vlídnou tvář je nereálné. Zamilovaní tedy mají určitou šanci poznat, že ve vztahu něco nesedí.
* LN Často se ale stává, že spolu lidé chodí nebo i žijí několik let, a vztah se rozpadne nedlouho poté, co uzavřou manželství. V čem vidíte příčinu?
Důvodů je několik. Jedním z nich je fakt, že člověk se po pubertě ještě psychicky vyvíjí k dospělosti. Takže pokud spolu začali lidé chodit třeba v sedmnácti, mohou se sice do jisté míry učit soužití, ale zároveň se stále více projevuje jejich individualita. A průšvih nastane, když každý zamíří na zcela opačnou stranu. Takže třeba ve dvaceti zjistí, že z partnera nebo partnerky je najednou úplně jiný člověk. Ovšem jak se bude osobnost vyvíjet, lze dopředu velmi těžko poznat. Dalším důvodem rozpadu manželství po několikaletém soužití jsou výchovné problémy mezi dcerou a otcem. Dívky si je kompenzují hledáním náhradního tatínka, aby se psychicky dotvořily. Zpočátku jsou proto ze vztahu nadšené a spokojené, protože si soužitím se zralým mužem dokrmují to, co jejich táta neudělal. Ale v určitém momentu je jim „stařec“ na obtíž a už nepotřebují otce, ale partnera.
* LN Není řešením volný svazek?
Volné svazky jsou dnes velmi riskantní, protože už není hanbou opouštět partnerku ve vysokém stupni těhotenství. A už ani děti nemusí vztah udržet, protože stále klesá míra odpovědnosti za vlastní ženu a za potomky. Muži jdou dnes do svazku většinou kvůli domácímu kompletnímu servisu, jaký znají od maminky, ale nikoliv proto, aby nesli odpovědnost za partnerku a děti.
* LN Kde se to v mužích vzalo?
Je to vývoj, už dnešní generaci kluků většinou vychovávají jenom ženy. Těžko tedy nacházejí vzor chlapské odpovědnosti, když jsou hýčkaní od maminky, která se jim snaží nahradit i tatínka. Zároveň vymizelo prostředí, kdy se puberťák dostával do světa dospělých chlapů.
* LN Například povinná vojna?
Možná i vojna, ale mám na mysli třeba chlapecké internáty, kde spolu pohromadě žijí mladší i starší kluci a vychovatelé.
* LN Nemá nezodpovědné chování mužů kořeny v emancipačních snahách žen vyrovnat se mužům?
Myslím, že tím to začalo a teď za to ženy pykají.
