Pohled na nivu řeky Sepik, zejména z letadélka Cessna C206, mírně se zmítajícího ve stoupajících vzdušných vírech a kličkujícího mezi nízkou oblačností, je pro Středoevropana větším zážitkem než inspekce jiných ekosystémů všeobecně exotického ostrova Nové Guineje. Tropický prales má svoje zvláštnosti, včetně přemrštěného počtu různých druhů stromů a na nich zavěšených epifytů, lián a živočichů, nicméně stále je to v principu starý známý les a také se podle toho chová.
Vysoké hory nad lesní hranicí jsou svým evropským protějškům ještě podobnější, takže z fotografie je často obtížné odhadnout, zda se dotyčná alpinská louka nachází v tropech či Alpách – zejména pokud si méně vnímavý pozorovatel nepovšimne nápovědy ve formě občasné stromové kapradiny. Naproti tomu niva tropického veletoku zastihne evropského cestovatele z domova zcela nepřipraveného.
Ačkoliv je krajina okolo Sepiku obydlená stejně dlouho jako Evropa, zběžný pohled z ptačí perspektivy neodhalí jedinou známku lidské existence – obdělané pole, cestu či most. Řeka se valí a meandruje téměř dokonale plochou krajinou, srovnanou do placky vlastními naplaveninami. Mění směr toku o desítky metrů ročně, vytváří meandry a z nich zase slepá ramena a tůně. Napájí a odvodňuje mělká jezera ve svém okolí, takže třeba jezera Chambri během roku rostou a zase se zmenšují o několik set čtverečních kilometrů.
Celá krajina říční nivy je v pohybu, žádná trvalá inženýrská stavba tu nemá šanci. Vesničané si staví dřevěné domy na kůlech a polohu celých vesnic mění podle změn řečiště tak často, že mapy osídlení ze šedesátých let minulého století jsou v současné době už zcela nepoužitelné. Lidé se ani nesnaží o zemědělství, neboť předpovědět záplavy mezi setbou a sklizní je nemožné. Živí se kombinací rybolovu a sklizně divoce rostoucí palmy Metroxylon, jejíž kmen poskytuje hojnost škrobnaté pochutiny zvané ságo. Obyvatelé říčních niv jsou tak posledními lovecko-sběračskými kulturami na jinak zemědělské Nové Guineji.
Život v říční nivě je možný, jenom pokud se lidé řece a jejím změnám přizpůsobí, tak jak to dosud, i když značně neradi, činí Novoguinejci. A nebo naopak tento nespoutaný ekosystém zcela předělají k obrazu svému, řeku zregulují do trvalého koryta a životu v říční nivě tak dají pevný řád. Tak se stalo leckde v Asii a úplně všude v Evropě.
My jsme se v tomto směru vyznamenali regulací vnitrozemské delty Dunaje při stavbě přehrady Gabčíkovo. Od té doby je ve střední Evropě volně meandrující velká řeka stejně neznámá jako aktivní sopka – ani u ní zdánlivě klidná existence neodpovídá jejímu naturelu. Na povahu velké řeky se po regulaci rychle zapomene a už za pár desetiletí obyvatele říčních niv ani nenapadne, že žijí v jednom z nejproměnlivějších ekosystémů světa, kde mohou být jejich domy na kůlech zaplaveny každým okamžikem. Tedy alespoň do chvíle, než jim to řeka připomene.
***
Od stavby přehrady Gabčíkovo na Dunaji je volně meandrující velká řeka ve střední Evropě stejně neznámá jako aktivní sopka. Ale ani u řeky zdánlivě klidná existence neodpovídá jejímu naturelu.
O autorovi| Vojtěch Novotný, Autor pracuje v Entomologickém ústavu AV ČR, přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Na Papui-Nové Guineji založil a vede výzkumnou stanici. entomolog
