Brněnské Národní divadlo nastudovalo před Vánocemi – tedy ještě v roce stého výročí narození Františka Hrubína – jeho Oldřicha a Boženu.
Inscenace nabídla především tři stovky kostýmů, několik desítek externistů, románský hrad, stokilový zvon, živého raroha velkého a psa.
Režisér Pavol Juráš (1982) se v jednom z rozhovorů před premiérou inscenace vyznal z touhy poskytnout diváku unavenému současnou dobou představení, které by se přiblížilo historickému filmu. Mohlo by být předmětem diskuse, zda je naše současnost tolik vysilující a formát velkofilmu z doby středověku tolik hojivý. A také jestli je dnes instituce Národního divadla vhodným prostorem pro realizaci velkolepých podívaných draze dozdobených desítkami statistů a nesmyslnými doslovnostmi, které v pravidelných intervalech majestátně zvoní divadlem. Diskuse je však bezpředmětná, protože inscenace Pavola Juráše navíc trpí dramaturgickou nevyjasněností a četnými režijními chybami, pro které se stává neobhajitelnou.
Rozmlžené postavy, početný kompars, popisná kašírka Samotný Hrubínův text je přebit spektakulárními ambicemi. Navíc ani dramaturgovi Martinu Dohnalovi, ani režisérovi se nepodařilo ze hry vytáhnout silný motiv. (Jak text, který mluví také o krvavém počátku našich dějin a bratrských zákeřnostech, mohl rezonovat v době okupace spojeneckými vojsky, ale napovídají v programu použité fotografie tanku pod sv. Václavem).
Autoři uvádějí, že vidí Oldřicha a Boženu jako hru o naději, což je poněkud vágní výklad v případě tohoto titulu, který vypráví drama o zavržené Oldřichově manželce Jutě, o touze po muži a po dítěti, o úkladech, vraždách a nespravedlivých trestech (Martin Dohnal o komplexnosti hry píše v programu, inscenace se nesnaží motivy výrazněji rozkrýt, téma naděje nového začátku podtrhuje připsanou scénou křtu malého Břetislava).
Přes svoje mládí režisér uvízl ve velmi nesoučasném režijním i vizuálním stylu. Navrhl kašírovanou popisnou scénu interiéru středověkého hradu a do ní usadil herce, jejichž projev se místy vrací o více než stovku let zpět. Šest hlavních postav je zde spíš rozmlžených než víceznačných (Oldřich – Martin Sláma, Jaromír – David Kaloč ad.). Výrazem plným expresivních, ale prázdných gest trpí nejvíce postava Juty (Monika Maláčová), spoutaná navíc komplikovaným kostýmem a dlouhým umělým copem. Zprvu se zdá, že by mohlo jít o stylizaci, brzy je ale zřejmé, že režisér bere tento typ afektovaného herectví bez nadhledu.
Krokem pod úroveň profesionálního divadla je choreografie a aranžování početného komparsu – účastníků hereckého workshopu. Režisér nijak nevyužívá neherecký ráz projevu, nekultivuje jej, nezačleňuje do inscenace. Neohrabaný gestický projev externistů zůstává ponechán a pocit amatérskosti umocňuje jejich nahodilé aranžování a naivní akce, jimiž zaplňují jeviště. Davové scény působí nechtěně komicky, když pouze samoúčelně rozhýbávají scénu. Skupinka mladíků tak několik nekonečných minut hází během dialogu hlavních postav kamínky na hradní stráž, jindy text hry dozdobuje bujará mládež cvičící kliky, děvčata přibíhají z luk, aby tančila v kole kolem Juty za zpěvu lidových písní znějících z reproduktoru, konzervatoristé tančí (zatímco hlavní postavy opět mluví a jednají), matky s dětmi přebíhají ze strany na stranu a ochotnickým lomením rukou a přehrávanou mimikou demonstrují své obavy… V jedné chvíli se na jevišti objeví celkem sedmdesát zbytečných postav. Podstatná závada je, že tematické skupinky postaviček dokreslujících život na středověkém hradě a podhradí znepřehledňují děj a jednání hlavních postav a ruší i stěžejní dialogy figur.
Odmyslíme-li si potřebu zřetelného tématu v inscenaci, ani samotnou prostou realizaci výpravné podívané se autorům nepodařilo zvládnout. Dav, bohaté kostýmy ani živá zvířata nejsou funkčně propojeny do celku, který by alespoň ohromil vizuálním zážitkem.
V již zmiňovaném rozhovoru Pavol Juráš zmínil svoji naději, že si každý divák v inscenaci přijde na své. Někoho zaujme příběh, jiného zvířata, dalšího živý oheň nebo sníh na jevišti. A pokud nezaujme nic a inscenace rozzlobí, je to podle režiséra také dobře.
Ovšem Jurášova inscenace není progresivní tvar, který by směl vyvolávat radost autorů nad rozporuplnými reakcemi. Je to konzervativní, nenápadité dílo, navíc řemeslně špatně provedené. A přestože byly tři stovky kostýmů údajně pořízeny z veřejné sbírky (!), měla by být položena otázka po ceně inscenace a po zodpovědnosti. Vznikla přece jen v příspěvkové organizaci města Brna.
František Hrubín: Oldřich a Božena
Režie: Pavol Juráš Úprava: M. Dohnal, P. Juráš Výprava: Pavol Juráš Choreografie: Markéta Habalová Hudba: P. Juráš, M. Dohnal Národní divadlo Brno, premiéra 17. 12.
Je to nenápadité dílo, navíc řemeslně špatně provedené. A přestože byly tři stovky kostýmů údajně pořízeny z veřejné sbírky (!), měla by být položena otázka po ceně inscenace a po zodpovědnosti.
