Do Evropské unie se nevstupuje, tam se přijímá. Tak pravil před lety Pavel Tigrid, když jsme pro ČT připravovali seriál propagující vstup naší země do unie. Možná i proto, že se naši politici řídili jeho moudrostí, hlučně netloukli na dveře unie – jen jemně klepali, byla naše země, k radosti většiny občanů, záhy přijata. Přijata do dobrovolného společenství suverénních, hospodářsky vyspělých zemí s dlouholetými demokratickými tradicemi. Najednou bylo i na nás, abychom se podíleli na realizaci dávné vize Winstona Churchilla, kterou sám nazval Spojené státy evropské.
Domnívám se, že se národu, který prožil druhou světovou válku pod diktátem německých nacistů a čtyřicet let poníženě sloužil diktátu všech těch Stalinů, Chruščovů a Brežněvů, nic lepšího nemohlo stát. Stali jsme se i členy NATO, a tak se nám dostalo takových bezpečnostních záruk, jaké byly předtím pro nás zcela nepředstavitelné. Najednou jsme byli zpátky v Evropě, daleko od Moskvy.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Přiznám se, že pro mě osobně to bylo splnění celoživotního snu. Žít v zemi, jež je součástí euroatlantické civilizace, o tom jsem před dvaceti lety jenom snil.
Všechno to začalo památným 17. listopadem roku 1989. Tehdy a v následujících dnech a týdnech jsme se přes odpor komunistických mocipánů začali zbavovat totalitního zla.
V jaké zemi žiju?
Od těch dnů uběhlo devatenáct let a já se sám sebe ptám, v jaké zemi žiju. Ano, žiju ve svobodě a demokracii, mohu svobodně pracovat, cestovat, svobodně vyjadřovat své názory. Naplňuje mne to šťastnými pocity, vždyť navíc nejsem z těch, kteří byli tak stateční, aby se v letech poroby dokázali otevřeně postavit na odpor, riskujíce pronásledování, šikanování, ztrátu domova, věznění, a často i své životy. Patří jim za to mé uznání, můj velký dík.
Svoboda je ale nedělitelná, a tak jí zneužívají i ti, kteří se na zaniklé totalitě přímo podíleli, i ti, kterým demokratická a mezinárodně politická orientace naší země není po chuti.
Svobodně a parlamentně existuje Komunistická strana Čech a Moravy, strana, která se nikdy nezřekla zločinných leninských principů, se kterými krutě vládla její předchůdkyně. Strana, která se od KSČ nikdy nedistancovala.
A co je snad ještě horší: země, která byla přijata do luxusního klubu vyspělých demokratických zemí, se stává překážkou fungování tohoto společenství. Je to neuvěřitelné, ale zatímco třeba Dánové, Rakušané, Italové či Švédové neshledávají nic nepřijatelného v Lisabonské smlouvě, národ, který čtyřicet let potupně sloužil zájmům Velkého Bratra na Východě, se ofrňuje nad dokumentem, který je nezbytný pro vytvoření nové, silné, bohaté a sebevědomé Evropy.
Říše, která nespolkla pokoření Není to mimo jiné proto, že nejvyšším představitelem naší země je Velký Kormidelník, který hájí vojenská tažení Velkého Bratra na cizím území, když zřejmě zapomněl na vojenské tažení tohoto Bratra na našem území v roce 1968? Který při státní návštěvě v hlavním městě této říše, která nikdy nespolkla pokoření po pádu sovětského impéria v devadesátých letech a znovu by z nás, a nejen z nás, chtěla mít své vazaly, nemluví jazykem své země, jak je při státních návštěvách zvykem, ale mluví jazykem svých hostitelů?
Jazykem, který mi už od roku 1945 celá ta léta leze na nervy. Ne, promiňte, pane Bystrove, promiňte pane Kovtune, Vás samozřejmě vyjímám. Ostatně jsem z ruštiny vždycky měl jedničku. Ale jinak – bukvičky něznáju! A doufám, že mi tenhle – vlastně tak krásný – jazyk už nikdy nikdo nebude nutit.
Ledaže bychom následovali Velkého Kormidelníka a jeho bezmezné obdivovatele. A komunisty. A odpůrce protiraketového štítu.
To se snad nestane. Pevně věřím, že i po devatenácti letech zůstáváme v Evropě a daleko od Moskvy.
P. S.
Termín Velký Kormidelník jsem si bez souhlasu vypůjčil od Jaroslava Plesla (Referendum o Klausovi, LN 22. 11.). Pane Plesle, snad mi to odpustíte, děkuji.
***
Není to mimo jiné proto, že naší nejvyšším představitelem je Velký Kormidelník, který hájí vojenská tažení Velkého Bratra na cizím území?
Pavel Bobek, architekt a zpěvák Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
