Do nejbližšího lesa vede ze západočeské vesnice Postřekova cesta podél klidného Mlýnského potoka. Trasa, na níž nemusíte potkat živáčka, trvá několik minut. Pravidelně ji musel absolvovat i Josef Kapic, chodský podnikatel a živnostník, který tu na konci 19. století postavil tkalcovnu. Do hustého lesa jen kousek od dnešních německých hranic chodil pro borůvky. Nesbíral je ani na koláče, ani na knedlíky. Barvil s nimi lněnou přízi, z níž ve svém podniku s několika přadlenami a švadlenami vyráběl kanafas.
„Vy jste nevěděla, co je kanafas?“ ptá se nevěřícně majitel současné výrobny látky Zbyněk Strnad, když mě provádí mezi velkými tkalcovskými stroji ve výrobní hale. Omluvně krčím rameny. „A to jste neznala pohádku O Kanafáskovi?“ kroutí hlavou majitel firmy Kanafas CZ s odkazem na příběh o malém chlapci Jonášovi a oživlé peřině. S kanafasem, z nějž se vyrábí právě i povlečení, se to má následovně: tuto látku v plátěné vazbě, nejčastěji pruhovanou, a později i kostkovanou, si v 18. a 19. století uměla vyrobit téměř každá domácnost pomocí ručně sestrojeného tkalcovského stavu.
Zprvu se kanafas vyráběl z konopí (název byl odvozen z latinského canabis), později ze lnu a na přelomu 19. a 20. století právě z bavlny. V té době nastupuje na scénu rodina Kapiců, která pozvedává domácí výrobu látky používané nejen na tradiční chodské kroje, povlečení, ale třeba i pytle na mouku. „Napřed měla rodina Kapiců ruční stavy, pak si koupila mechanické z Německa,“ popisuje historii vzniku místní tkalcovny Zbyněk Strnad.
Sedíme v kanceláři v druhém patře velké budovy, kde dnes postřekovská firma Kanafas CZ sídlí. Zbyněk Strnad, majitel, vedoucí výroby a tkalcovský mistr v jedné osobě, upíjí turka, při vyprávění o barvité historii své tkalcovny jedním okem kontroluje telefon. Ten den si má pošta přijet pro několik desítek kilogramů vážící zásilku napěchovanou bavlněnou látkou. „S odbyty problémy nemáme. Řešíme jen dlouhé čekací doby na bavlněné příze a prodlužující se doby úpravy látek,“ líčí majitel a na krátko se odmlčuje.
Bryskně se ale k vyprávění o osudech postřekovské tkalcovny vrací. Připomíná, že ta původní, Kapicova, jejíž provoz poháněla energie z místního potoka, přežila více než 150 letčetně druhé světové války. Po roce 1948 se poslední tkadlec v rodině, Štěpán Kapic, musel povinně začlenit mezi dodavatele výrobků pro nově vzniklé Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), čímž bylo přerušeno předání řemesla z generace na generaci. Podobný osud čekal i tkalcovnu vlny v jihočeském Strmilově, kterou zase vedla (a dodnes vede) rodina Kubáků, dnes v čele s nejmladší generací.
Na české bábovky se ve Skotsku stojí fronta. Kávu si můžete vychutnat spolu s jeleny, říká Češka |
Kilometry historie
Výroba kvalitního kanafasu běžela i po změně režimu. „Když se před pražskou prodejnou Krásná jizba na adrese Národní 36 stála fronta, znamenalo to, že z Postřekova přivezli povlečení,“ vypráví Zbyněk Strnad, „když to ti nahoře viděli, rozhodli se, že tady postaví novou tkalcovnu. Kapicovi potomci ale nechtěli pracovat pro ÚLUV, a tak nebyl nikdo, kdo by to mohl dělat.“
Tak se k řemeslu dostal jeho tatínek František Strnad, toho času zaměstnanec varnsdorfského textilního podniku Velveta, kde se vyráběl manšestr. Dostal tehdy lákavou nabídku: když novou tkalcovnu kanafasu v Postřekově rozjede, za tři roky dostane post v Praze.
Otec Zbyňka Strnada ale nevstoupil do strany, a tak se ze tří let staly tři dekády. Na rok přesně. František Strnad vydržel ve vedení firmy od roku 1963 do roku 1993. A protože výrobě tradiční tkaniny propadl, strhl s sebou i své děti. Zbyněk Strnad se chtěl vyučit automechanikem, otec mu ale nedal na výběr: poslal ho na vysokou textilní školu do Brna. „Říkal mi, že kdybych náhodou emigroval, s diplomem z Brna mě všude vezmou.“ Pak následoval textilní obor v Liberci a ze Zbyňka Strnada se stal textilní inženýr.
Své znalosti - v té době už značně zaprášené - začal naplno využívat až před 20 lety. V roce 2003 se nacházela tkalcovna v konkurzu, ze kterého ji rodina současného majitele vykoupila. Zbyněk Strnad napřed plánoval z výrobny v Postřekově udělat sklady, nakonec se ale rozhodl i přes rozjetý finanční byznys v Praze v rodinné tradici pokračovat.
Přeci jen to bylo další dítě jeho otce, který krach firmy špatně nesl. „Kdybych věděl, co mě čeká, střelil bych se do nohy,“ říká dnes s kapkou nadsázky Zbyněk Strnad ke svému rozhodnutí. Má za sebou turbulentních 20 let protkaných nejednou krizí a hmatatelným úpadkem tuzemské textilní výroby.
První krize nastala hned na začátku milénia po převzetí firmy. Předchozí vedení nadělalo dluhy, s výrobcem českého kanafasu tak nikdo nechtěl spolupracovat. „Nikdo mi nechtěl dát zboží na fakturu,“ popisuje Zbyněk Strnad. Dodává, že barvírnám, úpravnám metráží a přádelnám musel platit své závazky osobně v hotovosti, aby napravil pošramocenou reputaci. Tak to fungovalo několik let.
Během nich si kolem sebe vybudoval síť spolehlivých dodavatelů a stálých zákazníků, například z řad hotelů, restaurací, obchodů či obchodních řetězců. K tomu firma provozovala i několik vlastních obchodů s kanafasem, v Domažlicích, Karlových Varech a v Praze. Zatímco prodejny v Domažlicích a Karlových Varech byly uzavřeny, prodejna na Újezdě v hlavním městě byla předána nové majitelce a kanafas se v ní prodává dodnes.
Díky zájmu o postřekovské kostky a proužky opravil Zbyněk Strnad výrobnu, překonal krizi způsobenou odlivem zaměstnanců do zahraničních firem, a před 10 lety investoval do nových strojů z Itálie. „Do té doby tu bylo 26 ruských stavů. Nahradil jsem je třemi výkonnějšími. Jen musely jet dvě směny,“ líčí majitel, jak organizoval výrobu látek. „Tkal jsem celé týdny včetně sobot a nedělí, pondělí jsem poznal tak, že přišly kolegyně do práce,“ dodává s tím, že i kvůli odchodu většiny zaměstnanců se do výrobny kanafasu, kterého tu dodnes vznikají kilometry ročně, de facto přestěhoval.
Nic se na tom nezměnilo ani o několik let později. Zbyněk Strnad byl ředitelem, mistrem tkalcem, obchodním zástupcem a vedoucím švadlen i v době covidu. Tehdy se firmě nebývale dařilo. Důvod? Roušky a česká odhodlanost jich ušít co nejvíce. „Jednoho dne mi zavolali z hejtmanství Plzeňského kraje a zeptali se mě, jestli bychom jim neprodali tři kilometry látek. Přijeli si okamžitě, a ještě ten den si dojeli pro jeden a půl kilometru kanafasu z Českých drah,“ vypráví majitel ve své kanceláři.
Český malíř, který dobyl svět. Obrazy Vojtěcha Kovaříka se prodávají vedle děl světových umělců |
Jak vzniká kanafas
Dnes - pokud zrovna výroba nestojí kvůli zpoždění dodávky zásadního komponentu, tedy barvených přízí, - se v Postřekově vyrábí 36 metrů pevné bavlněné látky za hodinu. Denně tu tak mohou vznikat i stovky metrů textilií. V portfoliu je přes tisíc vzorů, ve stálé nabídce pak 130, a to i přes to, že během neúspěšné privatizace předchozí vedení firmy většinu původních dezénů vzniklých za dob fungování ÚLUV vyhodilo.
Mezi tkanými vzory nechybí klasika, jako je jednoduchá pruhovaná látka v odstínech zelené, modré či červené, ale ani nápaditější vzory a barevné kombinace. Někomu mohou po právu evokovat horské chalupy nebo vybavení bytu po babičce (látky z Postřekova ozdobily scénu populární kuchařské show Peče celá země), v kanafasu ale našli zálibu i někteří designéři.
S jediným výrobcem českého kanafasu spolupracovala například textilní výtvarnice Kateřina Soukupová, která si u něj nechávala tkát keprové a kostkované povlečení dle svých vlastních návrhů, ale i cenami ověnčená tkalcovna Kubák ze Strmilova u Jindřichova Hradce. Od svého bavlněného protějšku si nechala před několika lety utkat povlečení dle designu Duch dua, studia zabývající se produkcí autorského interiérového textilu. Tkalcovna Kubák i díky tomuto povlečení z Postřekova získala ocenění Czech Grand Design v kategorii Výrobce roku.
„Nepotřebujeme velkou propagaci. Lidé o nás vědí. Máme skalní fanoušky,“ odpovídá Zbyněk Strnad na otázku, zda by propracovanější marketingová komunikace nepomohla kanafasu najít cestu i k mladší generaci. Je cítit, že mu nakousnuté téma není ani příjemné. Jeho hlavním posláním je, aby výroba kanafasu dále běžela a aby o jeho výrobky - povlečení, utěrky, zástěry, ubrusy a samozřejmě metráže bavlněných látek -, byl stále zájem.
Když nás provází po výrobě, je zase ve svém živlu. „Srdcem tkalcovny je snovadlo,“ říká s pohledem na rozsáhlou halu, odkud se sbíhají jednotlivé nitky podle předem určeného vzoru v tabulce. „Osnovní vzor má přesně 3672 nití, takže tu musíte hodně počítat,“ směje se u válu, na který se nitě namotávají.
Jakmile je hotovo, naloží se osnovní vál na vozík a doveze se k jednomu z tkalcovských strojů. Tam se připravená osnova ve 140cm šířce napne a je připravena ke tkaní. „Kanafas vás připraví o sluch, o oči a o nervy. A také se tu nadýcháte spousty bavlněného prachu,“ vyjmenovává nevýhody Zbyněk Strnad.
Od velkého tkalcovského stroje nás vede k měřáku, kde si čerstvě utkanou látku měří a kde také kontroluje, zda stav neudělal chybu. „Jakmile je spočítáno, kolik metrů jsme utkali, tohle rameno pak ukládá metráž do postýlky,“ ukazuje majitel firmy na pojízdný vozík. Odtud putuje do úpravny látek v hořické Miletě, vzdálené téměř 300 kilometrů.
Metráž se tu sešije do až několikakilometrového pásu a projede speciální linkou. Namočí se v lázni, vypere, vyždímá, vysráží a usuší. To, aby se zákazníkům povlečení či zástěry z Postřekova nesrazily. Jakmile se dostane kanafas zpátky do západočeské vesnice, Zbyněk Strnad přeměří, zda výsledná délka odpovídá číslům srážlivosti z úpravny a následně vysokogramážní látku navine po 20 metrech do metrážových rolí.
Zbyněk Strnad si na nic nehraje. Ví, že zlatá léta českého textilního průmyslu jsou dávno pryč. Svědkem nechť mu byla pomalu mizející konkurence. Výroba českého kanafasu ale stále drží. Podle majitele i proto, že jeho výrobky bez problému konkurují méně kvalitním látkám ze zahraničí. „V Česku není jediný obchod s látkami, kde by nás neznali. A lidé nám i po deseti letech píší, že povlečení od nás je stále ve skvělém stavu.“
I proto chce majitel západočeské tkalcovny u strojů vydržet co možná nejdéle. Mladší generaci se mu totiž řemeslo předat nepovede. „Mám to nastavené tak, že tady budu, dokud mi to zdraví dovolí,“ říká. Dnes je Zbyňku Strnadovi dvaašedesát let. I přes krize, kterými prošel a které i kvůli zahraniční konkurenci určitě ještě přijdou, se ale cítí na čtyřicet. A to je pro český kanafas víc než dobrá zpráva.
