Pátek 21. června 2024, svátek má Alois
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Esprit

Deset „nej“ české architektury 2023. Měl jsem radost z každé veřejné stavby, říká autor ročenky Pavel Nasadil

Památník tří odbojů v Lošanech u Kolína foto: Archiv ročenka České architektury

Rozhovor
„Chtěl jsem, aby se letošní Ročenka české architektury stala ,vzorkovnou‘ pro všechny, kdo rozhodují o veřejných stavbách. Mým snem je, že každá radnice si ročenku pořídí a inspiruje se,“ říká Pavel Nasadil (49), který se ujal výběru staveb, jež byly realizovány v letech 2022 až 2023. Deset z nich pak vybral pro Esprit LN. Seznamte se.
  9:00

Když jste si prohlížel stavby zaslané do ročenky, překvapily vás, nebo naopak zklamaly?
Neobjevila se přede mnou žádná realizace, která by mě překvapila a řekl bych si: Tady je něco výjimečného! Ale jak postupně výkresy a fotografie přicházely, uvědomoval jsem si, jak jsou všechny stavby velmi kvalitní. Pokaždé jsem měl radost, když se přede mnou vynořila nějaká veřejná stavba.

Přišlo hodně realizací od soukromých investorů, jako jsou rodinné domy, chalupy, byty, interiéry, ale já jsem hledal především stavby, které mají přesah do veřejného prostoru.

Před časem jste řekl, že jsme malá země na to, abychom mohli vypozorovat v nových stavbách nějaký rodící se architektonický směr. Že se v nich projevuje spíše osobitý přístup jednotlivých tvůrců. Potvrdilo se to?
Potvrdilo. Osobní přístup architekta, případně kolektivu, protože autory jsou i architektonické kanceláře, hraje velkou roli. Hledal jsem stavby oproštěné od sledování zahraničních vzorů, zajímaly mě ty, které jsou koncepčně originální, čisté a jejichž autoři věnovali péči detailu.

Autor loňské ročenky Ondřej Chybík tvrdí, že česká architektura je příjemně střízlivá a že je to dobře. Není to už „architektonický směr“?
Tak to nelze říct, protože by to musel být vědomý teoretický program, ale to není. Ona střízlivost a v určitých ohledech obyčejnost našich staveb je daná prostředím, limitovanými prostředky a historickým kontextem, který tady v architektuře máme.

A to nemyslím jen funkcionalismus, ale třeba i modernu. Zdejší architektura je ovlivněna i našimi pohledy do zahraničí. Jsou nám bližší architektonické přístupy, které jsou spjaté s regionem, než ty, které vyjadřují nějaká velkorysá formální a univerzální gesta.

Kolik realizací se vám do ročenky sešlo?
Přes dvě stě. Zhruba přes třicet procent jich bylo postaveno z veřejných prostředků.

Přibývá u nás veřejných staveb?
Určitě. I malé obce investují do staveb, které mají komunitní využití. Více přemýšlejí o tom, kam peníze vložit. Vypisují soutěže, které jim zajistí vyšší kvalitu realizovaných staveb, a navíc body, pokud se ucházejí o dotace. Mnohým stavbám také končí životnost a je potřeba je rekonstruovat a dostavovat.

Třeba sokolovnám a školám, z nichž mnohé se postavily už v 19. století, jiné ve třicátých letech minulého století. Oživují se a často v nich vznikají také společenská centra. Vzhledem k demografické křivce si některé radnice včas uvědomují, že vyvstává potřeba nových domovů pro seniory a škol.

Navštívil jste osobně všechny domy?
Všechny vyjma prodejny devocionálií v klášteře Nuevo Schönstatt v Argentině. S jedním z autorů, Josefem Stolínem, jsem se propojil přes Whats App a prošli jsme si objekt společně „naživo“. V Argentině vystudoval, zůstal tam a založil ateliér. Jeho obchod se tamějším jeptiškám natolik líbí, že už pro ně pracuje na dalších projektech.

Škola z/lomu
Škola z/lomu u Kamenné Lhoty, autoři: Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav...
Škola z/lomu

Škola z/lomu u Kamenné Lhoty, autoři: Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig (A69 – architekt, Praha), spoluautorka: Šárka Andrlová, 2022

Měl jste možnost mluvit s uživateli vybraných realizací?
Často. Asi největší zážitek jsem si odnesl z návštěvy bydlení pro seniory v Kateřinicích na Vsetínsku, který obec zrealizovala z vlastních prostředků. Mohla postavit kompaktní šestipatrový dům, ale dala přednost nízkopodlažní zástavbě navržené kolem velkého dvora, který vybízí k sousedskému setkávání.

Potkal jsem tam dvě spokojené dámy, které prodaly vlastní domy, protože už nezvládly se o ně starat, a nastěhovaly se do malých skromných bytů s předzahrádkou. Koupily si auto a jezdí spolu na výlety. To je přesně architektura, která dobře plní svoji roli.

Mě překvapilo, že jsem v ročence našla prodejnu Lidlu. Čím si to zasloužila?
Stojí v Litomyšli! Město velmi korektně, ale tvrdě vyjednávalo s investorem, který musel na prodejnu vypsat soutěž, v jejíž podmínkách byla i úprava veřejného prostoru v jejím bezprostředním okolí. Pokud by to neudělal, Lidl nemohl prodejnu ve městě otevřít.

Litomyšl postupovala podobně jako před lety u prodejny Billa. Samozřejmě že nejde o velkou architekturu, je to stále ten stejný obchod, ale přibylo místo, kde si člověk může sednout, někoho potkat a důraz na krajinářské řešení také nelze přehlédnout. Zařadil jsem ji do ročenky úmyslně, aby inspirovala nejen další obce, ale i samotné obchodní řetězce.

Zmínila bych ještě objekt Technických služeb v Praze Lysolajích. Stáváme se vyspělejší společností, když i těmto „nevýznamným“ objektům věnujeme větší pozornost?
Myslím, že to nevypovídá o společnosti, ale o konkrétní obci a jejím vedení. Ke každé stavbě, i k těm, jak říkáte nevýznamným, by se mělo přistupovat zodpovědně.

Nemohu opominout ani tři lávky. Jednu přes Vltavu z Karlína do Holešovic v Praze, druhou v Litomyšli přes rušnou komunikaci a třetí přes Jizeru v Mladé Boleslavi. To byl záměr?
Přišlo mi relativně hodně mostů a lávek. Spíše to byla shoda okolností, protože realizace těchto typů projektů probíhají často velice dlouho, za žádný trend bych to nepovažoval. Každá lávka je jiná, každá vznikla za jiných okolností a každá má jiný kontext. Všechny mají ale důležitý dopad do urbanismu města, kterému zásadně pomáhají.

Kdybych nenašla v ročence jména, jako jsou Ladislav Lábus, Josef Pleskot nebo Petr Hájek, znamenalo by to, že přestali projektovat. Objevil jste ale mezi autory mladé, ještě „nezavedené“ architekty?
Nebylo důležité, kdo kterou stavbu projektoval. Ani jsem je podle toho neposuzoval. Ale například Josef Stolín je mladý začínající architekt. Autoři zmíněných technických služeb v Lysolajích z ateliéru PROGRES jsou také mladí. Můžeme spekulovat, zda tvůrci štvanické lávky Petr Tej, Marek Blank a Jan Mourek jsou mladí? Určitě jsou mladší než já. Nikoho jsem neobjevil, myslím, že objeveni už všichni byli.

Sál Císařských lázní v Karlových Varech, autoři: Petr Hájek, Martin Stoss,...
Sál Císařských lázní v Karlových Varech, autoři: Petr Hájek, Martin Stoss,...

Sál Císařských lázní v Karlových Varech, autoři: Petr Hájek, Martin Stoss, Nikoleta Slováková (Petr Hájek ARCHITEKTI, Praha) 2023

Často se vedou debaty o tom, nakolik může nebo nemůže architektura přispět k aktuálním celospolečenským problémům. Jaký je váš názor?
Každá stavba, kterou jsem vybral, přispívá nějakým způsobem ke kvalitě života a podílí se na řešení nejrůznějších společenských otázek. Jsou stavby, které pracují s pamětí místa, což jsou především rekonstrukce a adaptace. Mezi ně patří například Mašínův statek – Památník tří odbojů, bývalá jatka v Ostravě, dnes galerie Plato.

Nebo bytový dům Akcíz v Praze-Ďáblicích, který je výjimečný v tom, že je pro lidi v sociální nouzi, řeší konkrétní problém dané městské části. I rekonstrukce staré střelnice v Kněžmostu u Mladé Boleslavi pro bezpečnostní složky je zvláště v dnešní době důležitá investice.

Obraťme list. Které ze svých vlastních staveb si nejvíce ceníte?
Staveb nemám mnoho, každá z nich má pro mě ale speciální význam. Největší pozornost vzbudila Chata u jezera v Doksech, která získala v roce 2017 Českou cenu za architekturu. Identifikovala se s ní odborná i laická veřejnost i média.

Asi nejen proto, že jsme národem chatařů, ale pro mnoho lidí je chata finančně dostupná. Měl jsem především radost z toho, že z ní měl radost náš klient, který se těšil z každého jejího ocenění a z každé publikace o ní.

Teď se těším z domova pro seniory, který by se měl realizovat v Litomyšli. Podpora, jakou architekti v Litomyšli dostávají, je neuvěřitelná. Město šetří a shání na jeho stavbu finance. Do fondu jdou všechny peníze, které se vyberou na pokutách řidičů za překročenou rychlost ve městě. Asi bych teď měl apelovat na všechny řidiče, kteří Litomyšlí projíždějí, ať mírně šlápnou na plyn. (směje se)

Nové využití letohrádku Bažantice v Nových Hradech, autoři: Tomáš Petrášek,...

Nové využití letohrádku Bažantice v Nových Hradech, autoři: Tomáš Petrášek, Tereza Květoňová (DEBYT, Zbiroh), spoluautoři: Vratislav Brabenec, Simona Rühmkorf, 2010–2022

Jedna z vašich posledních realizací je v rezidenčním areálu Evergreen v Praze-Ďáblicích. Co jste tam dělali?
Jde o projekt s malým developerem Doma je Doma, s. r. o., který se zaměřuje na výstavbu obytných souborů a transformaci brownfieldů. Na rozlehlém pozemku na okraji Ďáblic, který byl využíván jako sklady, staví několik bloků řadových rodinných domů a mezi nimi rozmístil bytové domy.

Developer nás přizval k projektu čtyř skupin řadových domů, celkem třiceti šesti. Zadání bylo relativně konkrétní. Neřešili jsme urbanistickou koncepci, dané byly i dispozice. Chtěli jsme, aby jednotlivé řady domů nebyly identické. Odlišili jsme je nejen barevně, ale i dispozičně. Některé domy stojí ve svahu, jiné na rovině, některé mají velkou předzahrádku, jiné žádnou.

Pracujete také na projektu Vysokého učení technického v Brně. O co jde?
V areálu v centru Brna by měly vyrůst nová Fakulta architektury a Fakulta výtvarných umění. Projektu se věnujeme již přes tři roky, celkem jde o jedenáct objektů. Obě fakulty pak budou některé prostory sdílet, třeba aulu, galerii a knihovnu. Pro veřejnost bude přístupná univerzitní galerie s kavárnou a rozlehlý park v jeho centru.

Rodinný dům považujete za nejkrásnější a zároveň nejtěžší zakázku. Z jakého důvodu?
Protože jej navrhujete pro konkrétní rodinu, která má svoje představy, musíte vyřešit každý detail, což u velkých staveb pokaždé není třeba. Občas tam lze zopakovat nějaký princip. A s velkým investorem obvykle nenavážete tak intenzivní vztah.

Naopak se soukromými klientem je to nevyhnutelné. Se všemi, pro které jsem dům projektoval, jsme dodnes přátelé, navštěvujeme se, u některých v létě grilujeme. To, že si spolu se stavbou domu budujete i lidské vztahy, je krásné.

Přístavba sokolovny ve Veverských Knínicích, autoři: Svatopluk Sládeček,...
fdgd

Přístavba sokolovny ve Veverských Knínicích, autoři: Svatopluk Sládeček, Jaroslav Matoušek, Zuzana Zbellová (studio NEW WORK, Brno), 2023

Čím si některé vaše rodinné domy vysloužily přezdívku?
Místní v Perninku na Karlovarsku říkají našemu domu trafostanice. Asi kvůli tomu, že hmota a měřítko záměrně jednoduché stavby mohou někomu trafostanici připomínat. Ve Vřesině u Opavy místní zase, asi kvůli šedé omítce, dům pojmenovali domem smutku.

Kdysi jste řekl, že by bylo skvělé, kdyby vám navrhl dům Američan Louis Kahn, který už nežije. Proč?
To už je hrozně dávno. Jeho rodinné domy, které navrhl a znám je, jsou extrémně krásné a komfortní. Měl výjimečný přístup k architektuře, k materiálům. Jeho architektura je neuvěřitelně silná. Věřím, že v jeho domech můžete být lepším člověkem.

Kterého architekta byste oslovil tady a teď?
Jmenoval jsem také před časem Markétu Cajthamlovou – a to stále platí, protože ji považuji za jednu z nejlepších. Bydlení umí skvěle.

Už kupujete pozemek?
Nekupuji. Bydlím v malém bytě v centru Prahy a tak to už asi taky zůstane. Byt jsem si navrhl sám a po několika letech jsem jej znovu zrekonstruoval.

Radnice Lázní Bělohradu, autoři: David Pavlišta, Ondřej Synek, Jan Vlach, Jiří...
Radnice Lázní Bělohradu, autoři: David Pavlišta, Ondřej Synek, Jan Vlach, Jiří...

Radnice Lázní Bělohradu, autoři: David Pavlišta, Ondřej Synek, Jan Vlach, Jiří Žid, Michal Kuzemenský, Vojtěch Ružbatský (re:architekti studio, Praha), 2021 - 2023

Je nějaká stavba, kterou máte v šuplíku, a mrzí vás, že se nerealizovala?
Šuplíky mám plné. (směje se) Vždycky to mrzí, s výměnou politické reprezentace často dojde ke zmrazení zakázky. To se nám stalo například v Dobříši, kde jsme v roce 2007 vyhráli soutěž na rekonstrukci Mírového a Komenského náměstí.

První etapu jsme dokončili v roce 2012 a poslední až v loni. To nejdůležitější se ale nerealizovalo. Mrzí mě, že neprošla úpravou lokalita Bílka ve staré části Zbraslavi, která si zachovala půvabný vesnický charakter. A také revitalizace ulice U Malé řeky. Oba návrhy se místním líbily.

„Nechcete počkat na Richieho? Měl by každou chvíli přijet na kole.“ Na koho jste měl počkat?
Na britského architekta Richarda Rogerse, který bohužel před třemi lety zemřel.

Tehdy jste na něho v londýnském ateliéru nepočkal, že?
A také toho dodnes lituji! Kdysi jsem ho mohl pozdravit v Míčovně Pražského hradu, když tam měl přednášku, a nechat si od něho podepsat knihu.

Stal jste se kvůli jeho stavbám architektem?
Můj architektonický příběh se začal psát v roce 1993, kdy jsem studoval na střední škole v anglickém městě Norwich. Pro maturitní práci jsem si vybral rezidenční stavby architekta Richarda Rogerse.

Začal jsem tím, že jsem rozesílal dopisy – a jeden z nich poslal i do jeho kanceláře. Rogersova sekretářka Jo Murtagh mi odpověděla a zařídila, abych v Londýně mohl navštívit jeho dům, kterým mě provedla Rogersova tchyně.

Darovala mi o Rogersovi knihu, což byla moje první architektonická publikace. Začal jsem navštěvovat jeho domy, které projektoval na počátku své kariéry společně s Normanem Fosterem. Dvakrát jsem byl v domě ve Wimbledonu u jeho maminky. Ještě tu ručně psanou maturitní práci mám.

Který jeho dům se vám líbí nejvíce?
Nejraději mám ten dům ve Wimbledonu, který postavil pro své rodiče. Je nadčasový, je to určitě jedna z jeho nejlepších prací.

Santería a informační stánek, sekulární institut Nuevo Schönstatt v Argentině,...
Santería a informační stánek, sekulární institut Nuevo Schönstatt v Argentině,...

Santería a informační stánek, sekulární institut Nuevo Schönstatt v Argentině, autoři: Josef Stolín, Lucas J. M. Gentle (Studio ARCZ Arquitectura, Buenos Aires, Argentina), 2022

Musím prozradit, že jste studoval na střední škole v Norwichi až po tom, co vás nepřijali v Brně na fakultu architektury. Musel jste být nejstarším studentem na škole, ne?
To jsem byl! Když jsem neudělal talentové zkoušky, myslel jsem si, že nemohu být architektem, a budu proto jako rodiče učitelem. Bavila mě angličtina. Abych se v jazyce zdokonalil, chtěl jsem do Anglie. Obeslal jsem několik středních škol a nabídl pomoc v domácnosti rodině, která by mě ubytovala. Bylo to začátkem devadesátých let, což byla úžasná doba.

Když se někdo ozval z bývalého východního bloku, na Západě mu vycházeli vstříc. Abych to zkrátil: po prvotním odmítnutí mi nakonec z jedné školy v Norwichi napsali, že založili Nadaci Pavla Nasadila a že mohu přijet. Rodiče studentů se na můj pobyt složili. Tam jsem pro sebe znovu objevil architekturu. Když jsem psal tu práci o Rogersovi, navštívil jsem i knihovnu architektonické kanceláře Feilden + Mawson Architects.

Sice žádnou publikaci o Rogersovi neměli, ale jejich knihovník mi ji sehnal v londýnské RIBA. Docházel jsem pak do knihovny studovat knihy a časopisy a tam mě jednou oslovil senior partner jejich kanceláře. Začal se mě vyptávat, kdo jsem, odkud jsem, a nakonec mě provedl v Norwichi po svých stavbách. Odmaturoval jsem a rovnou nastoupil na praxi do kanceláře.

Potom jsem konečně začal studovat na Fakultě architektury v Praze a posléze na AVU a do Anglie jezdil na brigády. Po promoci na ČVUT jsem tam ještě nějakou dobu pracoval.

Zůstat v Británii jste nechtěl?
Dostal jsem nabídku, ale v roce 2004 jsem za první rodinný dům ve Velkém Týnci u Olomouce získal v cenách Grand Prix Obce architektů čestné uznání a to mě motivovalo, abych se do Anglie nevracel. Měl bych sice za sebou velký ateliér, dobrý plat, žil bych ale ve městě bez velkého kulturního zázemí. Měl bych to tam určitě jednodušší – a to se mi nechtělo. S brexitem a s pandemií se dost podmínek změnilo, mnoho kamarádů architektů, kteří tam pracovali, se vrátilo. Jsem rád, že jsem to sám nemusel absolvovat.

V roce 2005 jste spolu s britskou kanceláří Feilden + Mawson Architects z Norwiche založili v Praze ateliér FAM. Jak probíhá spolupráce?
Jsme denně ve spojení. Pracujeme na studiích a nabídkových řízeních, pomáháme s designem.

Na kterých významných realizacích jste se v Británii podílel?
Na rekonstrukci budovy pro Nejvyšší soud Spojeného království v Londýně, na nadzemní části stanice metra Green Park, která byla upravena při příležitosti konání Letních olympijských her v Londýně v roce 2012, či na konverzi letecké základny RAF v Bicestru.

Dům pro seniory v Kateřnicích, autoři: Jiří Knesl, Jakub Kynčl (knesl kynčl...
Dům pro seniory v Kateřnicích, autoři: Jiří Knesl, Jakub Kynčl (knesl kynčl...

Dům pro seniory v Kateřnicích, autoři: Jiří Knesl, Jakub Kynčl (knesl kynčl architekti, Brno) 2019 - 2023

Jsou velké rozdíly mezi prací architekta tady a v Británii?
Mohli bychom se poučit z legislativního procesu, který je v Británii transparentní a efektivní. Projekty se povolují velmi rychle. I proces projektování je tam adekvátně rychlý.

Připouštím, že někdy to má vliv na kvalitu stavby, ale ne vždycky. Určitě je tam celý proces rychlejší a jednodušší. Také mají dobře a přehledně udělané normy, které najdete zdarma přístupné a seřazené v jednom balíku.

Komplikovanější je, že mladí architekti se k větším veřejným zakázkám dostávají jen obtížně. Architekti jsou v Británii rozděleni do skupin, takzvaných framework, které jsou uzavřené. Uvedu příklad: Existuje například skupina architektů, kteří se mimo jiné věnují soudním budovám, a do této skupiny patří třeba dvacet velkých ateliérů. Pokud se objeví zakázka na soudní budovu, bude mezi sebou soutěžit jen těch dvacet ateliérů. U nás jsou naopak běžně soutěže otevřené všem.

Proč nefotografujete architekturu?
Protože to neumím a nebaví mě to. Fotografuji lidi, společnost, ne domy. Naopak mě baví být při tom, když fotograf naši stavbu nebo náměstí fotí.

Za sérii fotek z věznice pro mladistvé v Sierra Leone jste v roce 2018 v kategorii Problémy dnešní doby soutěže Czech Press Photo získal 1. místo. Proč jste se tam letos vrátil?
Vrátil jsem se tam už v roce 2019, ale pak do toho vstoupil covid. Letos jsem tam jel sérii dokončit. Vězni už byli jiní, ale bachaři stejní a pamatovali si mě. (směje se) Zajímají mě především lidé, kteří žijí na okraji společnosti, ti, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni. V Sierra Leone jsem letos fotil také dělníky v diamantových dolech, kteří tam pracují v téměř otrockých podmínkách.

Vloni jste byl úspěšný za sérii fotografií v kategorii Každodenní život. Obsadil jste druhé místo. Kde jste fotil?
Pravoslavné Vánoce v severní Moldávii ve vesnici Vadul Raškov, kam mě vzal můj kamarád.

V Česku nefotografujete?
Nemůžu fotit v běžném týdnu, protože jsem totálně vyčerpaný z práce. Potřebuji se mentálně odpoutat od každodennosti a někam jet, ale nemusí to být nutně do zahraničí, i když tam je snazší se na fotografování soustředit. Mám hotový projekt Delta z jižních států USA. Jde o fotografie z míst, kde vznikala americká hudba, country, blues nebo jazz. Připravuji katalog a rád bych fotografie někde vystavil. Pro sebe si fotím tátu.

Pomáhá vám focení při architektonické tvorbě?
V koncepci určitě a také při vizualizacích je fotografie dobrá škola. Využívám znalosti kompozice. Jinak oba obory mnoho společného nemají. Architektura je týmová práce, fotografie vzniká individuálně.

Máte starý fén? Přečtěte si, co vašim vlasům způsobuje.
Máte starý fén? Přečtěte si, co vašim vlasům způsobuje.

Máte ve své koupelně starou žehličku na vlasy nebo fén? V oblasti vlasové péče došlo v poslední době k obrovským inovacím. Je ale opravdu nutné...