Seznámili se na Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU a od té doby tvoří téměř nerozdělitelnou režijní dvojici. Její největší síla? Fakt, že každý z nich je zcela jiná osobnost. Martin Kukučka je dynamický živel, extrovert a chrlič nápadů, Lukáš Trpišovský se naopak hrdě hlásí k introvertům a systematičnosti.
Na kontě má tahle dvojice desítky divadelních představení. V minulosti spolupracovali nejen s Národním divadlem v Praze, kde uspěli se svou stále vyprodanou Kyticí, v Brně a v Ostravě, se Slovenským národním divadlem v Bratislavě, Divadlem Archa, HaDivadlem, Divadlem Na Zábradlí, ale i s Divadlem v Dlouhé, kde byli v letech 2017–2022 členy uměleckého vedení.
V září 2022 naplno nastoupili na pozici uměleckých šéfů nejprestižnější divadelní instituce u nás a rok nato uvedli svou první autorskou adaptaci. Po téměř čtvrtstoletí, loni v prosinci, přivedli na scénu zlaté kapličky Hamleta.
„Přiznám se, že jsem na první čtené zkoušce strnul, když jsem vzal do ruky divadelní knížku a uvědomil si, že přibližným odhadem více než polovina textu šla do škrtu. Je to zřejmě nejkratší text Hamleta, jaký se u nás kdy hrál (kromě textů vysloveně parodických). Už na generální zkoušce jsem ale měl pocit, že ten drasticky zkrácený text obsahuje vše, co je z hlediska inscenátorů podstatné,“ řekl k nové divadelní adaptaci profesor anglické literatury a překladatel Martin Hilský.
V čem je váš Hamlet nový?
Martin Kukučka: Hamlet je hra, která v sobě ukrývá spoustu otázek – a je potřeba ji uchopit. Sama o sobě je děravá, v některých momentech není vlastně správně dopsaná, takže si ji člověk musí trochu dotvořit. Když jsme nad hrou začali přemýšlet my, řekli jsme si, že velmi zajímavý je ten okamžik, kdy se kolem centra dění začne objevovat cizí armáda. Fortinbras, norský princ, sice říká, že na Dánsko nezaútočí a že potřebuje územím jen projít, pak se ale vrátí s tím, že má na zemi nárok. Je to téma, které se ze hry často škrtá, ale v dnešní době to udělat nejde. Náš Hamlet upozorňuje na to, že i v tolik let staré hře jsou témata, která jsme ještě nedokázali vyřešit. Zároveň nám přišlo dobré pracovat s otázkou, zda v Dánsku zůstane někdo, kdo Hamletův pravdivý příběh převypráví dál. Bývá to Horacio, ale my jsme se ho vzdali a nechali Fortinbrase ho zabít. Ve hře tak zbývá jen hrubost, mizí prostor pro přemýšlení, zůstanou jen hrobníci a válečníci. Je to vysoce aktuální. Ještě nedávno jsme si mysleli, že válka není nezbytná. Dnes se to ukazuje jako naivní víra.
Lukáš Trpišovský: Ano, tohle téma je ve hře opravdu nejsilnější a je zajímavé, že kdybychom dělali Hamleta před třemi roky, z textu bychom ho pravděpodobně vyškrtli. Další silné téma je pak pro mě apatie dvou rodin, které se zabývají jen samy sebou a nestarají se o stát, který kvůli tomu dovedou k totálnímu rozkladu. To v Evropě nebo těsně za jejími hranicemi vidíme dnes také – a Shakespeare nám krásně ukazuje, jak to může dopadnout, pokud budeme stejně apatičtí. A poslední otázkou, kterou se snažíme v Hamletovi zdůraznit, je odpuštění: Jakou cenu má spravedlnost? Hamlet chce pomstít násilnou smrt otce, ale během toho zabije nebo zapříčiní smrt několika lidí. Kolik mrtvých na cestě spravedlnosti je ještě v pořádku – a kolik už je moc? Tahle otázka bude podle mě velmi aktuální v budoucnu.
