‚Filmovka‘ v Uherském Hradišti: nesnesitelné horko a švédské bijáky

Předpremiérou snímku Po strništi bos Jana a Zdeňka Svěrákových skončil v sobotu festival Letní filmová škola. Silných momentů ale na festivalu nastalo více. Například když Daniel Bergman (Ingmarův syn) v přednáškovém sále možná vůbec poprvé připustil, že se vrátí k filmu, protože ho silně inspiroval jeho vlastní rozvod. Zároveň připomněl svůj pozoruhodný životní příběh – před patnácti lety, po dokončení dokumentu o záchranářích Priorita, vystudoval patřičnou školu a začal jezdit se sanitkou. „Dříve jsem každý večer po natáčení ztěžka přemýšlel, co zase budu muset řešit zítra. Teď se mi zítřek řeší sám a na konci dne přichází uspokojení nad tím, že jsem třeba někomu zachránil život,“ řekl Bergman Lidovým novinám.

Při lekcích filmu pak vzpomínal, jak jako třiadvacetiletý asistent kameramana a nejlepší švédský „švenkr“ pracoval na posledním filmu Andreje Tarkovského, jehož kompletní retrospektivě se letos přehlídka také věnovala. „Producenti z Andreje šíleli. Řekl například, že další den potřebuje 300 vojáků. Z Ruska byl zvyklý, že je tam druhý den zadarmo měl. Ve Švédsku se to ale muselo zaplatit,“ vyprávěl Bergman. Kouzelný moment nastal, když se Bergman spolu s dalším hostem LFŠ matadorem švédského filmu Janem Troellem na čtvrt hodiny zasekli ve výtahu Klubu kultury a místní technik na ně šachtou rozčíleně pokřikoval: „Tak s tím nejezděte, když to neumíte!“

Kvalitní snímky je vidět na mnoha festivalech, Hradiště je však unikátní v tom, že pracuje tematicky, historizuje a především dostává „škole“ v názvu. Filmy mají úvody nebo následné besedy, každá sekce pak související odborný program. „Chce-li někdo vědět co nejvíc o Františku Čápovi, nejenom že uvidí restaurovaný film, ale zveme si i teoretiky, historiky, jsou tu lekce filmu, moderované diskuse... tenhle model nefunguje nikde v republice,“ doplňuje ředitelka festivalu Radana Korená. Zmíněný režisér Čáp (režíroval například film Babička s Terezií Brzkovou a Natašou Tánskou), který po roce 1949 točil převážně ve Slovinsku, byl obsáhle představen v rámci sekce Češi v zahraničí. V programu nechyběla ani romantická oddechovka Vesna, nejslavnější slovinský film, o němž se dodnes většina tamních obyvatel domnívá, že ho natočil jejich krajan.

Svéráz Václav Kadrnka dovezl na LFŠ svého Křižáčka i křišťálový globus „vykoledovaný“ o tři týdny dříve v Karlových Varech. Film, který mezi lidmi z oboru vzbuzuje nadšení a mezi laiky znudění, vyvolal rozporuplné reakce i v Hradišti. Za všechny to pak shrnul první dotaz z publika: „O čem to bylo?“ Kadrnka odpověděl, že asi o otcovství. Auditorium následně rozesmál výroky typu „po Varech jsme měli všude vyprodáno a já vylekán přemýšlel, co jsem udělal špatně“ nebo definicí, již stvořily jeho děti: „Víš co je to film, tati? To je kamera, klapka, pak chvíli nic a stop.“

Slovenský film v dobré kondici

Švédské filmy o migraci, komedie i dramata nabízí Letní filmová škola

Silné zastoupení měli letos sousedé zpod Tater. Peter Bebjak osobně uvedl gangsterku Čára zasazenou na mystické slovensko-ukrajinské pomezí, která sympaticky vybočuje z obvyklých siláckých mantinelů žánru a místy dá vzpomenout i třeba na klasiky Emira Kusturici. Tereza Nvotová filmem Špína o traumatu znásilněné gymnazistky přerostla své mentory z FAMU. Z absolventského snímku je zralý, filmařsky hotový kousek, který na LFŠ vyvolal jednu z nejsilnějších diskusí, včetně občasného vzájemného nepochopení.

Scenárista lehce pohádkového snímku Pátá loď Marek Leščák si posteskl, že to v letošní nebývale silné slovenské konkurenci mají s takto nezařaditelným kusem těžké. Dojemný film o tom, jak se děti starají o ještě menší děti, okouzlil výtvarnou kamerou a působivým výkonem dětské protagonistky Vanessy Szamuhelové. Režisérka Iveta Grófová s „pohádkou bez infantility“ boduje na dětských i dospělých festivalech (třeba na Berlinale).

Jednu z nejvtipnějších polemik zažilo Hradiště po promítnutí „trezorového“ dokumentu Cooltúra. Trefný exkurz do „nižších“ pater showbyznysu torpédovali rapeři Rytmus a Majk Spirit, kteří neposkytli tvůrcům souhlas se zveřejněním. Snímek byl tedy uváděn jen na školách a specializovaných festivalech. „Čímž se mu dostalo větší publicity, než kdyby prošuměl v kinech,“ podotkl ve Slováckém divadle režisér Miro Remo. Producent Marek Kučera pak exceloval hláškou „Dno je pro každého něco jiného... někdo nemá dno.“

Magda Vášáryová osobně uvedla Marketu Lazarovou, symbolicky v kině Hvězda, které před padesáti lety otevíralo stejným snímkem. Promítání dokumentu o děčínském týmu FC Roma proběhlo přímo na hradišťském fotbalovém stadionu, místo režiséra nebo filmových odborníků jako hosté následné bujaré diskuse vystoupili romský brankář Patrik Herák a trenér Pavel Horváth.

Na své si zkrátka v Hradišti přišli všichni – třeba i milovníci bizarních snímků typu japonského cyberpunkového technohororu Tetsuo nebo i mainstreamoví diváci při Instalatérovi z Tuchlovic.

LFŠ si uchovává různorodost a skromnost zároveň. Spíše než na červeném koberci Leoše Mareše potkáte na lavičce v sadech Jana Troella, většina vzácných hostů nosí místo obleků nejvyšší cenové kategorie kraťasy, protože je prostě vedro. Ředitelka Radana Korená shrnuje: „Porady byly letos vzrušenější, se vzrůstající teplotou vzduchu se zvyšovala únava a snižovala schopnost rychlých reakcí, návštěvníkům se hůře čekalo ve frontách, vedro mělo vliv i na techniku, která občas vypověděla službu. Nakonec ale vždycky zvítězil fakt, že sem všichni rádi jezdí.“