Na začátku byla potřeba veřejnosti: Volyňští to měli do Strakonic nebo do Blatné daleko, už od roku 1961 se proto snažili, aby v jejich městě vznikla smuteční síň, kde by se mohli rozloučit se svými zesnulými. Budovat se ale nakonec začalo až v roce 1987. Po roce 1989 práce ustávaly, aspoň základní stavba ale byla roku 1991 dokončena. V nových podmínkách ale najednou nebylo síně potřeba.
Návrhy na další využití byly někdy bizarní: objevil se plán zřídit zde sklad zeleniny či síň přestavět na rodinný domek. Uvažovalo se dokonce o odstřelu, ten byl však příliš nákladný. Velký vnitřní prostor stavby v roce 2008 posloužil jako sochařský ateliér. Od jara 2010 tu je galerie jako součást Městského muzea ve Volyni, kde vám od ní půjčí klíč.
Tvoří se přímo na stěny
„Historie smuteční síně je pro celý projekt klíčová,“ říká Jan Freiberg. „Chci, aby galerie a její koncepce byla pevně spojená s místem a jeho historií.“ Freiberg do ní proto zve jen umělce, kteří se ve své práci práci zabývají buď smrtí, dobou normalizace, nebo vztahem k architektuře. Galerie funguje jako rezidenční centrum. Pozvaný umělec pracuje přímo na stěny síně. Po skončení výstavy se dílo zase zabílí.
Budova, v níž se dnes nachází galerie Na shledanou, byla původně postavena jako smuteční síň.
Zatím se tu představili malíři Ondřej Maleček, Josef Bolf, Lenka Vítková, Blanka Jakubčíková a Tomáš Vaněk. Jako další projekt bude v galerii Na shledanou otevřena 27. dubna výstava Marie Blabolilové, následovat bude fotograf Jiří Thýn s Václavem Kopeckým.
