Galantní, kultivovaný a příjemně starosvětsky působící čtyřiašedesátiletý umělec ale evidentně klame tělem. Sálá z něj energie a má smysl pro humor, ostatně rád zavzpomínal, jak v 60. letech řádil v divadle v Göttingenu.
LN O divadle v Göttingenu se psalo, že bylo líhní talentů a začínaly v něm pozdější hvězdy. Vedle vás například Gotz George. Jaká to pro vás byla doba?
Velmi rád na ni vzpomínám, byli jsme něco jako studentské divadlo. Strávil jsem tam tři roky - byl jsem poprvé mimo Švýcarsko. Bylo to také poprvé, kdy jsem hrál na skutečném jevišti. Pro mě jako pro Švýcara bylo ovšem nejdůležitější, že jsem tam mluvil německy. Denně na jevišti a po nocích opilý v klubu. To byla výborná škola.
LN S režisérem Zadekem, s nímž jste léta spolupracoval, jste se potkal už v Göttingenu?
Po čase jsem měl pocit, že se v Göttingenu nemůžu vyvíjet a hledal jsem cestu, jak dál. Viděl jsem pak v časopise Theater der Zeit fotky z inscenací z divadla v Brémách. Nadchly mě a napsal jsem tam a oni mně odpověděli, abych se představil, takže já jsem si Zadeka sám našel.
LN Zadek byl v té době vyhlášený provokatér. Z čeho se taková revolta rodila?
Byli jsme mladí a s divadlem, které se tenkrát v Německu dělalo, jsme si moc nevěděli rady. Šli jsme na to po svém. Svým způsobem jsme byli předchůdci dramatického protestního roku 1968.
LN Vzpomenete si na nějaké skandály s inscenacemi?
Ty se v podstatě konaly pořád. U Zadekových inscenací bylo úplně normální, že lidé odcházeli z představení a práskali dveřmi. Mnohokrát se stalo, že jsme nemohli hrát dál, protože publikum řvalo ostošest. Ale tvrdé jádro zůstalo, a tím bylo hlavně naše publikum. Časem bylo publika stále víc, a pak už nikdo neodcházel.
LN Jak dlouho vám to vydrželo?
Po nějaké době se to vyčerpalo jako každá divadelní poetika a já jsem pak v Brémách poznal režiséra Petera Steina - to byl můj nový muž. Spolu jsme pracovali ještě v Mnichově a Curychu, kde jsme dali do kupy skupinu a hledali divadlo. Nakonec jsme našli Schaubühne v Berlíně a přesunuli se tam.
LN Býváte označován jako "sloup" Schaubühne, kterou vedl Peter Stein. Jak vypadá divadelní život takového sloupu?
Prostě jsem hrál velké role. Ale aby bylo jasno: byl jsem jeden z protagonistů, kolegyně jako třeba Edith Clever či Jutta Lampe byly zrovna takové "opory" jako já.
LN Patříte k hercům, kteří dbají na jevištní mluvu. Dnes se ale klade víc důraz na spektakulárnost. Nerozčiluje vás to?
Co k tomu mám říct, je to tak. Když jsem v divadle a vidím, jak herci mluví, nestačím se divit. A já bych tak rád rozuměl, co říkají. Vždyť řeč je pořád výrazový prostředek, a tak by se s ní mělo zacházet pečlivě.
LN V této souvislosti se nelze nezeptat na vaši famózní filmovou roli - Hitlera. Kde jste čerpal inspiraci pro jeho běžný mluvní projev i řečnické výlevy?
Zachovala se sedmiminutová páska, na které je nahraný rozhovor, kde Hitler mluví s finským diplomatem. Nevěděl, že rozhovor se natáčí, a tak mluvil úplně klidně, tak jak ho nikde veřejně nebylo slyšet. Když lidé myslí na Hitlera, upamatují se hlavně na jeho řev, dikci jeho projevů a mají před očima jeho "masku" - účes a knírek. To všechno si musí herec osvojit, já jsem se ještě dal dohromady s mladým rakouským hercem, aby mně pomohl s celkovou dikcí.
LN Jak jste přišel na třas ruky, kterým Hitler ve filmu tak autenticky trpí?
Různě jsem se potloukal po švýcarských nemocnicích, samozřejmě se souhlasem lékařů, a pozoroval pacienty stižené Parkinsonovou chorobou. Sedával jsem v čekárnách a abych nebyl nápadný, aby si nemysleli, že je tam okukuju, také jsem se třásl.
LN Máte široký záběr rolí - v divadle i ve filmu. Od anděla ve Wendersově Nebi nad Berlínem až po masového vraha Hitlera. Je těžké takhle střídat polohy?
Jsem přece herec.
LN O divadle v Göttingenu se psalo, že bylo líhní talentů a začínaly v něm pozdější hvězdy. Vedle vás například Gotz George. Jaká to pro vás byla doba?
Velmi rád na ni vzpomínám, byli jsme něco jako studentské divadlo. Strávil jsem tam tři roky - byl jsem poprvé mimo Švýcarsko. Bylo to také poprvé, kdy jsem hrál na skutečném jevišti. Pro mě jako pro Švýcara bylo ovšem nejdůležitější, že jsem tam mluvil německy. Denně na jevišti a po nocích opilý v klubu. To byla výborná škola.
LN S režisérem Zadekem, s nímž jste léta spolupracoval, jste se potkal už v Göttingenu?
Po čase jsem měl pocit, že se v Göttingenu nemůžu vyvíjet a hledal jsem cestu, jak dál. Viděl jsem pak v časopise Theater der Zeit fotky z inscenací z divadla v Brémách. Nadchly mě a napsal jsem tam a oni mně odpověděli, abych se představil, takže já jsem si Zadeka sám našel.
LN Zadek byl v té době vyhlášený provokatér. Z čeho se taková revolta rodila?
Byli jsme mladí a s divadlem, které se tenkrát v Německu dělalo, jsme si moc nevěděli rady. Šli jsme na to po svém. Svým způsobem jsme byli předchůdci dramatického protestního roku 1968.
LN Vzpomenete si na nějaké skandály s inscenacemi?
Ty se v podstatě konaly pořád. U Zadekových inscenací bylo úplně normální, že lidé odcházeli z představení a práskali dveřmi. Mnohokrát se stalo, že jsme nemohli hrát dál, protože publikum řvalo ostošest. Ale tvrdé jádro zůstalo, a tím bylo hlavně naše publikum. Časem bylo publika stále víc, a pak už nikdo neodcházel.
LN Jak dlouho vám to vydrželo?
Po nějaké době se to vyčerpalo jako každá divadelní poetika a já jsem pak v Brémách poznal režiséra Petera Steina - to byl můj nový muž. Spolu jsme pracovali ještě v Mnichově a Curychu, kde jsme dali do kupy skupinu a hledali divadlo. Nakonec jsme našli Schaubühne v Berlíně a přesunuli se tam.
LN Býváte označován jako "sloup" Schaubühne, kterou vedl Peter Stein. Jak vypadá divadelní život takového sloupu?
Prostě jsem hrál velké role. Ale aby bylo jasno: byl jsem jeden z protagonistů, kolegyně jako třeba Edith Clever či Jutta Lampe byly zrovna takové "opory" jako já.
LN Patříte k hercům, kteří dbají na jevištní mluvu. Dnes se ale klade víc důraz na spektakulárnost. Nerozčiluje vás to?
Co k tomu mám říct, je to tak. Když jsem v divadle a vidím, jak herci mluví, nestačím se divit. A já bych tak rád rozuměl, co říkají. Vždyť řeč je pořád výrazový prostředek, a tak by se s ní mělo zacházet pečlivě.
LN V této souvislosti se nelze nezeptat na vaši famózní filmovou roli - Hitlera. Kde jste čerpal inspiraci pro jeho běžný mluvní projev i řečnické výlevy?
Zachovala se sedmiminutová páska, na které je nahraný rozhovor, kde Hitler mluví s finským diplomatem. Nevěděl, že rozhovor se natáčí, a tak mluvil úplně klidně, tak jak ho nikde veřejně nebylo slyšet. Když lidé myslí na Hitlera, upamatují se hlavně na jeho řev, dikci jeho projevů a mají před očima jeho "masku" - účes a knírek. To všechno si musí herec osvojit, já jsem se ještě dal dohromady s mladým rakouským hercem, aby mně pomohl s celkovou dikcí.
LN Jak jste přišel na třas ruky, kterým Hitler ve filmu tak autenticky trpí?
Různě jsem se potloukal po švýcarských nemocnicích, samozřejmě se souhlasem lékařů, a pozoroval pacienty stižené Parkinsonovou chorobou. Sedával jsem v čekárnách a abych nebyl nápadný, aby si nemysleli, že je tam okukuju, také jsem se třásl.
LN Máte široký záběr rolí - v divadle i ve filmu. Od anděla ve Wendersově Nebi nad Berlínem až po masového vraha Hitlera. Je těžké takhle střídat polohy?
Jsem přece herec.
|
Bruno Ganz (1941) opět v Praze |
| Německý herec přednesl v Divadle na Vinohradech Mannova Doktora Fausta. Má krásný hlas s fascinující proměnlivostí, měkce hladí i ostře vykrajuje slova a významy, které rafinovaně vkládá do slov a vět. Pracuje s jemnou ironií. Patří k hercům, kteří mohou promlouvat ve své mateřštině všude, divadelnost jeho projevu je impozantní. Bruno Ganz patří ke špičce německého divadla a filmu. Pochází z italsko-švýcarské rodiny, ale brzo přesídlil do Německa. Výrazná byla jeho éra v berlínské Schaubühne pod vedením režiséra Petera Steina. Řadu inscenací klasiky s Ganzem také Stein uvedl v televizi (Princ Homburský, Torquato Tasso, Peer Gynt). Ve filmu se Ganz objevuje od 60. let, mezinárodní úspěch mu přinesla role v dramatu Americký přítel Wima Wenderse. V jiném jeho snímku Nebe nad Berlínem na sebe upozornil rolí anděla Damiela. Skvělý byl jeho Hitler ve filmu Pád třetí říše. V roce 1996 obdržel zvláštní hereckou cenu tzv. Ifflandův prsten, který slavní herci odkazují kolegům. Ganzovi ho věnoval Rakušan Josef Meinrada. |
