Dita Pepe spolupracovala na své expozici s literární dokumentaristkou Barborou Baronovou a přirozeně tak obě navázaly na ženské téma, kterému se společně dlouhodobě věnují (knihy Slečny a Měj ráda sama sebe).
Podobně jako ve svých předchozích projektech, zaměřily se Pepe s Baronovou opět na postavení žen, tentokrát tedy v japonské společnosti, a to především na roli žen neprovdaných. Na velkoformátových fotografiích umístěných v postranní hale Depa 2015 jsou zachyceny ženy z různých společenských vrstev, různého věku a postavení (anotace k výstavě říká, že jde o ženy ve věku od 19 do 83 let). Spolu s jejich tvářemi je prezentován také jejich příběh či spíše esence pocitů, útržků vět, které se vážou k jejich současné situaci. „Skromnost patří mezi největší ctnosti v Japonsku,“ uvádí mladá dívka svůj příběh o tom, jak se hluboce dotýkalo, že ji její matka nikdy nedokázala pochválit před lidmi. Stručný krátký příběh je v kontrastu s optimisticky působící fotografií ještě nedávno školou povinné dívenky, která si s sebou do dospělosti odnesla možná na první pohled nenápadné, ale kdo ví jak hluboce a dlouho působící trauma. Jak bude ona sama vychovávat své děti? Dokáže zlomit osten, kterým jí dětství narušila matka?
  |
„Japonkám, které se neprovdají, se ve vlasti říká neženy,“ hlásá jiná fotografie, která spolu s dalšími odkrývá realitu japonské společnosti, ve které se na svobodné ženy po třicítce dívá v lepším případě skrz prsty. „Neprovdané ženy společnost lituje,“ vysvětluje žena na jiném obrázku. „Když překročí určitou věkovou hranici, řekněme kolem třicítky, lidé kolem nich začnou chodit po špičkách. Jako by chtěli schovat pod pokličku zkažené jídlo. Když je pak svobodné ženě čtyřicet, všichni se snaží tématu svatby vyhýbat. V Japonsku totiž se sňatkem souvisí plození dětí. Když se žena neprovdá, lidé si automaticky řeknou, že už děti mít nebude. Z toho asi pramení pocit lítosti.“
Výstava ovšem nereprezentuje pouze ženy neprovdané a společností přehlížené nebo dokonce šikanované, ale i ty, které si svou cestu teprve hledají, a také ty, které se dle jejich slov dobrovolně přizpůsobily nárokům, které na ně okolí kladlo. „Toužím být tradiční japonskou ženou, která se věnuje rodině. Být ženou, která muži udělá čaj dřív, než na něj vůbec pomyslí,“ přiznává poklidně z okna hledící mladá žena. I ona je jednou z těch, které na výstavě utvářejí znepokojivý obraz současného Japonska.
Dita Pepe, Barbora Baronová: Současné Japonsko evropskýma očima
Výstava, jejíž součástí je také video belgického fotografa Maxe Pinckerse, končí v neděli 22. listopadu a je součástí širší programové nabídky kulturního centra Depa 2015, které nabízí k vidění i další zajímavé projekty. Kromě kovových skulptur Čestmíra Sušky to je působivá kolekce historických momentek Plzeňanů nazvaná Plzeňské rodinné fotoalbum, a dále originální projekt českých a zahraničních designérů Domus s podtitulem „poutní místo designu“. Domus má podle organizátorů vytvářet „místo pro zastavení a vnímání symbolických příběhů naší současnosti, poutní místo v řeči současného designu“. Domus je hravá a poutavá expozice, schopná oslovit návštěvníky každého věku - obří, zelení prorostlý skleník naplněný tematicky spjatými díly autorů jako Werner Aisslinger, Marlene Huisshoud, Jiří Příhoda, Jan Plecháč, Herny Wielgus nebo Maxim Velčovský bude v Depu k vidění do konce roku.
