První fází je proniknutí „operativců“ do nějaké západní země, a velmi klidné usazení se, nevyvolávající pozornost. To je celkem tuctová praktika zpravodajských služeb, která pochopitelně nedá spát zejména těm bdělým, kteří s Woody Allenem tvrdí, že byť by připustili, že jsou paranoiky, ještě to neznamená, že nemohou být sledováni. Což je, přísně vzato, pravda.
Když se tedy „spící operativci“ usadí v západní společnosti, dají si perfidně „šloufíka“, třeba desítky let! To se ovšem musí uznat, že je vrcholně podezřelé. Už jen takové pomyšlení přivádí každého pořádného paranoika do varu. A přitom se opět nedá vyloučit, že by tomu tak nemohlo být!
SCHNEIDER: Demokracie strašlivě nesnáší dvojí měřítka |
V druhé fázi totiž vycházejí ti „spící operativci“ ze stínu, jen aby nás zmátli. Začínají ve své komunitě decentně zavádět právo šaría, zatímco veřejně straní Západu proti radikálnímu islámu, protože islám je náboženstvím míru, jak prohnaně tvrdí.
Ve třetí fázi dochází k penetraci muslimů do okolního prostředí. Budují mešity jak šílení, mnohem víc, než potřebují. Vznikají aktivistické skupinky, které se snaží vzbudit dojem, jak jsou vlivné. Jsou hodně hlasité, soudí se hned jako oběti islamofobie, vyžadují zřizování modlitebních prostranství a zavádění islámských studií. Prostě jsou hustí a hlasití a roztahují se ... jako by mi to něco připomínalo. No nic, pojďme dál.
Ve čtvrté fázi muslimové v počtech již významně větších asertivně vyžadují, aby se právo šaría stalo součástí místního právního a politického systému. To zase není nic až tak nového, protože titul doktorů „obojího práva“(JUDr.) svědčí o tom, že i to jde.
Pátá, závěrečná fáze je popisována jako stav početně převažujícího muslimského obyvatelstva, celostátně uplatněné právo šaría - a žádná cesta zpět. A jestli prý tomu nevěříme, že se to může stát, tak si prý musíme uvědomit, že ti plánovači byli trpěliví a rozplánovali to na sto let, přičemž po pouhých třiceti letech jsme už ve fázi tři!
SCHNEIDER: Prezident nám může být ukraden. A nařídil by Masaryk střílet? |
K tomu se dají přičinit snad již jen dvě poznámky. Když člověk v tom plánu bez emocí nahradí příslušné proměnné jinými, dojde zhruba k popisu nijak ojedinělého jevu, jak jedna civilizace ovládla druhou. Třeba křesťanství pohanské národy. Zajímavější je, jak komplikovaně jsou od skutečných příčin odvysvětlovány poměrně tuctové jevy, které se nijak nevymykají z logiky dějinných událostí.
Vznik podobné situace, zde s rozbujelou představivostí a bez reflexe připisovaný více či méně skrytým jednáním islamistů, je Gilbertem Keithem Chestertonem („Létající hospoda“, 1914) podán z opačného pohledu, sžíravě, stručně a jasně - a stačily mu k tomu čtyři body:
„Znáte, Wimpole, slavný osud impéria?“ „Znám jej jako řečnický obrat,“ odpověděl básník. „Má čtyři dějství,“ pravil Dalroy. „Vítězství nad barbary. Zaměstnání barbarů. Spojenectví s barbary. Vítězství barbarů. Toť slavný osud impéria.“
