Obhájkyně exředitele Vladimíra Dbalého se už několik týdnů snaží veřejnosti vsugerovat, že literární scéna přišla zatčením jejího klienta o nadějného spisovatele. Nenechme se zmást, Dbalého deník není s největší pravděpodobností literární fikcí. A jeho literární hodnota je se stoprocentní jistotou nulová.
Z jazykovědného pohledu je možné Dbalého ocenit jen za to, že oprášil polozapomenutou makaronštinu. České věty ve svých zápiscích zhusta prokládá anglickými výrazy a tak můžeme téměř na každé stránce deníku číst, že inkasuje moo, moolah, česky peníze (více čtěte ZDE). Takřka totožnou frekvenci proplétá zápisky slovíčkem binge, které v angličtině znamená pitku, orgie. Snow čili sníh počítá na gramy, stejně jako se na gramy váží kokain (více čtěte ZDE).
Jako by Dbalý neměl záklopku. Ani na alkohol, ani na moo.
Deníček, který Dbalému přivodil už dvě obvinění a s nímž se server Lidovky.cz detailně seznámil, tak ze všeho nejvíc nabízí fascinující vhled do jeho pracovního a hodnotového světa. Popis šéfování státního špitálu chvílemi připomíná mejdan zlaté mládeže, chvílemi maléry pana účetního.
Zápisky ukazují, že inkasované moo Dbalého nijak nestresovaly. První benefit jej nepřekvapil, bral jej zjevně jako samozřejmou součást platu. Z rovnováhy jej spíše vyváděly vize, že o výnosnou funkci přijde (více čtěte ZDE).
Vše proto podřídil jedinému cíli: zůstat co nejdéle v křesle. Sháněl spojence, především ty mimo špitál. Udržoval křehké spojenectví s těmi, které sice nemusel, ale bez jejichž vlivu by si sesli neudržel (exministr Martin Barták či exnáměstek Marek Šnajdr). Systematicky pracoval na síti známostí, které by v budoucnu zúročil. Až s chorobnou pečlivostí si vedl záznamy o prominentních pacientech, jimž zajišťoval speciální péči. Jako by do památníčku sbíral autogramy slavných. Nechtěně tím ještě více demaskoval pověstný systém kulich, který poprvé veřejně (a také nechtěně) prezentoval dlouholetý ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík (více čtěte ZDE).
Grafika ke kauze Homolka
Nezasvěceným Dbalého deník rozmetá představu o tom, že šéf nemocnice s více než tří miliardovým rozpočtem musí být každou minutu na roztrhání. Omyl. Běžně si uprostřed pracovního dne odskočil na dva filmy do kina na Smíchově, nebo si jel domů zaběhat a přečíst knížku.
Nelíčenou radost projevoval z drobných – v tomto případě legálních – benefitů, kdy mohl platit útraty v hostincích z ředitelské karty. Vedle toho si v nabitém dni našel čas na krásné a hlavně luxusní věci, za něž utrácel i statisícové částky.
Podobnost s Rathem?
Proč si ale vše zapisoval a sám tak nabídl vyšetřovatelům usvědčující matérii? Ta otázka padá velmi často. Do melounů a hlav lidí není vidět, zvláště pak do mozkovny neurochirurga, který dobrovolně vyměnil vědeckou medicínu za úředničinu. Při zevrubném studiu deníku vyplyne odpověď sama a je prozaická. Všechna ta moo si prostě zapisovat musel – bylo jich tolik, že by nemusel udržet v paměti, kdo přinesl, kdo přinese a kdo přinést odmítá.
Vedle toho se nabízí také paralela s případem Davida Ratha. Jak už víme ze soudem zveřejněných odposlechů, Rathovy spolupracovníky Petra Kotta a Kateřinu Pancovou (mimochodem rovněž jde o lékaře) trápilo, že se nemohou známým a spolužákům pochlubit s miliony, které si nastřádali ve sklepním trezoru. A to může být i druhá Dbalého motivace – neměl se s kým podělit a tak se potřeboval z těch náhle nabytých moo alespoň vypsat. Této teorii by ostatně nasvědčovala i selfie, kterou si pořídil s bankovkami vyloženými za svými zády, která je součástí spisu.
Obhajoba tvrdí, že jde o směs fikce a reality. Ty události, které je možné ověřit v otevřených zdrojích, sedí. Pokud zmínky o moo jsou fikcí, proč Dbalý po zabavení původního diáře vytvořil jeho kopie, z nichž chirurgicky vypreparoval zmínky o penězích a manipulacích se zakázkami?
Nezapomínejme rovněž, že Dbalý ani jeho právní tým dosud věrohodně nevysvětlili, jak si mohl exředitel špitálu do kufru nastřádat 50 milionů korun. Měl-li je z legálních zdrojů, proč v předvečer zatčení křižoval Prahou a snažil se svůj poklad skrýt před vyšetřovateli? A to nemluvě o rodinných nemovitostech, jejichž rozsah rovněž jaksi neodpovídá obvyklému jmění ředitele státní nemocnice. „Mám přísun potravin z venkova a naše náklady na živobytí jsou nízké,“ tvrdil soudci, který rozhodoval o jeho vazebním stíhání. Opravdu někdo může uvěřit takovému vysvětlení?
Jistě, zápisky o přijímání úplatků na odsouzení nestačí. Vyšetřovatelé je musí spárovat s dokumenty, které o manipulaci zakázek svědčí, případně deníčková tvrzení doložit svědectvími. I proto je Dbalý - prozatím - stíhán jen za dva pochybné tendry. Munice ale jeho zápisky nabízí mnohem víc.
