V čemže špatné zprávy spočívají? Nový zákon má spoustu důležitých paragrafů, ale lidí pod hypotékou se týká zejména možnost snadněji splatit dluhy bez sankcí a poplatků, které bývají drakonické. Hypoteční ústavy si prý budou muset tyto ztráty kompenzovat vyššími úroky, což v posledku odskáče spotřebitel. O správnosti této teze si dovolujeme pochybovat.
Zatím se nikdy nestalo, že by na zákonem posílené pozici klienta tento klient nějak prodělal. Nestalo se tak při tlaku na snižování poplatků u bank, nestalo se tak ani při tlaku na snižování ceny roamingových služeb.
Ceny roamingu klesly o 92 procent oproti roku 2007, a ačkoli operátoři soustavně tvrdili, že si budou muset „pokles vynahradit jinde“, vliv na cenu domácích služeb je neznatelný. Stejné to bude s hypotékami: hypoteční sazby jsou na minimu, banky se předhánějí v nabídkách – o zdražování momentálně vůbec není řeč.
Podobné je to s rozhodnutím regulátora (ČNB), aby hypoteční ústavy nadále nemohly poskytovat úvěry na plnou cenu nemovitosti, ale nanejvýše na 95, posléze 90 procent ceny. To bezpochyby sníží šanci některých domácností pořídit si vlastní bydlení – ale je to opravdu tak velká ztráta?
Vlivem dlouhotrvající regulace nájmů a výprodeje obecních bytů za hubičku v podstatě v Česku zmizelo nájemní bydlení. Zatímco třeba v Německu je poměr vlastního a nájemního bydlení zhruba půl na půl, v Česku bydlí v nájmu méně než dvacet lidí ze sta. Situace má samozřejmě i své negativní stránky: třeba faktická neexistence sociálního bydlení či ještě větší neochota stěhovat se za prací.
Vlastní bydlení je výborná věc, ale ne nutně a vždy pro všechny. Události z roku 2008 o tom snad přesvědčily i ty, kteří nemají z ekonomie ani jeden semestr.
