11. března 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Kaprálová měla předpoklady k velké kariéře, říká spisovatelka Tučková

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Gerta, Dora, Vitka. Kateřina Tučková se zaměřila na život další výrazné ženy –... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Gerta, Dora, Vitka. Kateřina Tučková se zaměřila na život další výrazné ženy –... | foto: ARCHIV K.T.

V české literatuře posledních let může Kateřině Tučkové konkurovat málokdo: románu Žítkovské bohyně se prodalo na sto třicet tisíc výtisků a daří se mu i v překladu. V nové knize ale dala autorka přednost jinému formátu: za titulem Vitka se skrývá divadelní hra věnovaná hudební skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové.

LN: Co vás ke Kaprálové přivedlo? Fakt, že je z Brna? Její tragický osud? Sympatická drzost, s níž ignorovala ve své době ještě výrazně patriarchální pravidla světa umění a kultury?

O její příběh jsem několikrát „zakopla“, když jsem načítala informace ke svým předchozím knihám. Ze všech je myslím patrné, že jsem lokální patriotka, čili to Brno i v tomto případě hrálo důležitou roli. Ale zajímají mě především příběhy, které mají nějakou obecnější platnost. Ve Vitčině případě se snoubilo hned několik důležitých momentů. Tím nejdůležitějším byla role ženy vstupující na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století do ryze mužského oboru, a to s mimořádným talentem i odhodláním, které ji předurčovaly k vrcholové kariéře. Zajímalo mě, s čím se tehdy potýkala, a zaráželo mě, že některé věci, jako je třeba podceňovaná, znevažovaná nebo nestejně hodnocená práce žen, jsou problémem dodnes.

LN: Které byly ty další momenty?

Třeba vědomí smrtelné nemoci, kterou od dětství trpěla, nebo střet osobního života s dějinnými událostmi, v jejím případě s válkou a nucenou emigrací. Nejdůležitějším klíčem pro převyprávění jejího příběhu pro mě ale byl vztah ženy-autorky ke svému dílu. I napříč stoletím, které nás od sebe dělí, jsem z její korespondence mohla vycítit nesmírnou vůli, každodenní odříkání ve prospěch tvorby i sveřepost, se kterou si ji dokázala prosadit. To mi na jejím příběhu připadalo nejinspirativnější – to je ta nitka, kterou jsem sešívala vybrané události jejího života do výsledného příběhu.

LN: A proč divadelní hra, a ne kniha prózy?

To je jednoduché: o Kaprálové už kromě řady studií, věnujících se jejímu dílu, vyšly dva romány. Jeden od spisovatele Jiřího Muchy, který v Podivných láskách vykreslil poslední rok života své manželky s mnoha retrospektivními vhledy do jejího dětství a dospívání. A pak existuje próza Jindřicha Uhera Ona a Martinů, která akcentuje její tvůrčí i milenecký vztah ke slavnému skladateli. Nemělo smysl vyprávět její příběh znovu na ploše dalšího románu, který by nedokázal zprostředkovat to nejdůležitější – její hudbu. Takže mým záměrem bylo od počátku napsat divadelní hru, kde by bylo možné zažít její osud v kontextu jejích skladeb.

LN: Mají vaše romány s dramatem nějaké styčné body? Třeba ten motiv silné ženy: Gerta, Dora, Vitka?

Tak by se tomu dalo rozumět, ale skutečnost je prostá: Oslovují mě reálné příběhy, ve kterých se běžný život střetává s nějakou dějinnou událostí. Přičemž si pořád kladu otázku, jak bych za daných okolností obstála já. Proto je také jasné, že si vybírám ženské příběhy, protože prožívání žen dokážu bez obtíží uchopit a jaksi zevnitř je podat čtenáři, případně divákovi. A navíc mě motivuje upozorňovat na neobyčejné ženské osudy, protože vnímám, že na tomto poli je pořád co dokazovat – totiž, že příběhy s ženskou hrdinkou a psané ženami nelze jen tak lehce označit za ženskou literaturu.

Spisovatelka Kateřina Tučková.
Gerta, Dora, Vitka. Kateřina Tučková se zaměřila na život další výrazné ženy – Vítězslavy Kaprálové.

LN: Je k Vítězslavě Kaprálové dostatek pramenů, nejsou v jejím životě a díle bílá místa?

Její život je dostatečně zpracovaný. V oddělení hudby Moravského zemského muzea je její pozůstalost, sestávající z korespondence, deníků i partitur. Navíc vyšla řada publikací věnujících se jejímu dílu i dva zmíněné životopisné romány. Také téměř všechny její skladby existují v nahrávkách, přičemž ty nejdůležitější jsou péčí torontské The Kapralova Society a především její ředitelky, paní Karly Hartlové, vydané na souborném CD. Se shromažďováním materiálu jsem měla tentokrát menší práci než obvykle, o to větší to byl ale závazek: Kaprálová pořád žije v obecném povědomí, žijí pamětníci i strážci jejího odkazu, takže jsem hledala cestu, jak se nezpronevěřit dobovým reáliím, ale zároveň vyzdvihnout, co na jejím příběhu zajímá mě.

LN: Je Vitka historicky pravdivý portrét, nebo jste občas fabulovala?

Myslím, že výsledek je poměrně blízký skutečnosti. Ve hře vystupují kdysi žijící postavy, jejichž charaktery jsem se snažila podat podle toho, jak jsem je načerpala z korespondence nebo z jejich vlastního díla. Také v milnících Vitčina života se zrcadlí dobové reálie. Nemohla jsem se ale vyhnout zkratkám, protože na plochu dvou hodin by se všechny detaily z jejího života nevešly. To mě mrzí hlavně u části odehrávající se ve válečné Paříži, kde se Kaprálová stýkala s československými emigranty i se smetánkou tehdejší evropské kultury. Není to ale životopisná hra, to by bylo prvoplánové a nudné. Vitčin příběh se odehrává na ploše posledních pěti let jejího života a je vyprávěn skrze její vztah k vlastnímu dílu – v tom se odráží vše, včetně jejího tak nekonvenčního přístupu k mužům.

LN: Kaprálová byla jistě pozoruhodná osobnost, úspěšná už za svého života, ale přesto: Vědělo by se o ní dneska nebýt slavných mužů po jejím boku, Bohuslava Martinů a Jiřího Muchy?

To je právě součást nepřesné vzpomínky, která po ní zůstala – že jí k slávě dopomohl svým vlivem Martinů, nebo že se o ní ví díky Muchovu románu. Faktem ale je, že Kaprálová složila svou Vojenskou symfonietu a uzavřela smlouvy na její uvedení Českou filharmonii nebo londýnským orchestrem BBC před seznámením s Martinů. To byly její úspěchy, kterých byli ti dva jen svědky. V jejích skladbách se pak dá vliv Martinů vypozorovat, na tom ale není nic divného, když byli dva roky mileneckou i tvůrčí dvojicí. Vždyť i ona měla vliv na jeho tvorbu: Martinů v korespondenci uvádí její podíl třeba na oceňovaných Tre ricercari a o slavném Dvojkoncertu z roku 1938 přiznává, že ačkoli si mezinárodní publikum vysvětlovalo tesknotu skladby mnichovskou zradou, byl její vznik inspirován zcela privátním steskem po Kaprálové a strachem, že ji z Československa nedostane zpátky k sobě do Paříže.

LN: Souběžně s vydáním knihy měla hra 23. února premiéru v brněnské Huse na provázku – oni u vás ten kus objednali?

To se musíme vrátit asi do roku 2014, kdy jsme se poprvé setkali s Vladimírem Morávkem a Lucií Němečkovou, kteří mě přizvali ke spolupráci s divadlem Husa na provázku. Bylo to od nich velice milé, ovšem nad tématem, které zrovna v té chvíli pro divadlo poptávali, jsme se nepotkali. Měla jsem už ale v hlavě Vitku, a tak jsem jim ji nabídla a Lucie řekla, že to by bylo něco pro Annu Petrželkovou. Takto vzniklo to šťastné spojení.

LN: Povedla se inscenace?

Myslím, že náramně. Teď je krátce po premiéře, takže stále mocně zažívám ten úžasný pocit, když slova, které mi půl roku zněla v hlavě, získají tváře, výrazy, gesta a celek ožije, zní a přímo srší nasazením hereckého souboru. Mám z výsledku velkou radost, ale jestli to není jen můj emocemi zatížený pohled, musí samozřejmě posoudit jiní.

LN: Čím Kaprálová mluví k dnešku? A co by řekla, kdyby se ocitla v Česku 2018?

Vitka bezpochyby zůstává inspirativní svou nekompromisností, s níž šla za uměleckými cíli, a to v době, která byla k ženám poměrně tvrdá. Pro ženy-umělkyně může být znovuobjeveným referenčním bodem. Kvůli skutečnosti, že jim bylo dlouho odpíráno vzdělání, takže se nemohly uplatnit jako expertky ve svých oborech, nemáme mnoho autorek, které by se dokázaly prosadit v mezinárodním měřítku, a být tak pro své okolí a následovnice vzorem. Kaprálová to dokázala a můžeme jen spekulovat, kam by to dotáhla, kdyby žila déle než pětadvacet let. Každopádně měla všechny předpoklady k velké kariéře.

LN: A co by řekla dnes?

Vzhledem k tomu, že vedle hluboké zaujatosti svým oborem se živě zajímala i o aktuální politickou situaci, myslím, že by se netajila obavami z lhostejnosti vůči morálním hodnotám, na které teď naše společnost zapomíná výměnou za laciné sliby autoritářských populistů.

LN: Po internetu běhají odkazy na váš chystaný román Bílá Voda, který měl vyjít loni. Vyjde letos?

Uvidíme. Pracuju na něm a dávám si záležet. Všechno má svůj čas. Třeba Bílá Voda vyloženě potřebovala, abych si od ní chvíli oddechla u tak vzdáleného tématu, jako je příběh Vítězslavy Kaprálové. Vitčina živelnost mi tu zlehčila ruku a ulevila svědomí. Vrátila jsem se k románu občerstvená as vědomím, že tam prostě nemůže být všechno, co jsem za minulé roky nasbírala. Takže se loučím s už napsanými, informacemi obtěžkanými kapitolami mnohem snáz než před Vitkou.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 0Diskuse