Kim Čong-un je lídrem jednoho z nejchudších a nejizolovanějších států světa, Asad zase ztěžka ovládá alespoň polovinu své země. Přesto oba státy přežívají, ačkoliv porušují opakovaně mezinárodní právo a mají mocné protivníky.
Trump a Si Ťin-pching jednali o Severní Koreji. Čína se snaží o mírové řešení |
Oba režimy spojuje autoritářství, ale jejich osud byl trochu rozdílný. Sýrie se snažila být součástí normálního mezinárodního řádu a jejím obyvatelům se žilo relativně dobře i podle západních standardů, i když byla na seznamu „darebáckých“ států podporujících mezinárodní terorismus. Naopak Severní Korea byla izolována dlouhé roky a o její vládnoucí dynastii se nikdy nezajímaly módní časopisy, jako tomu bylo u Asadovců. Zde však rozdíly končí, neboť lídry zemí pojí množství životopisných podobností.
Oba muži vedou jednostranné politické systémy, jejichž vládní strany jsou jako přežitek studené války. Svá mladá léta strávili v Evropě, Asad studoval medicínu v Londýně, Kim zase měl strávit několik let na internátní škole ve Švýcarsku. Oba zdědili své funkce po svých otcích. To není samo o sobě zajímavé, ale oba se k moci dostali na úkor svých starších sourozenců, ačkoliv se původně nepočítalo, že by se stali lídry.
Bašára Asada povolal otec Háfiz zpět do Sýrie poté, co se jeho bratr v roce 1994 zabil při autonehodě ve Švýcarsku. Starší syn Kim Čong-ila Kim Čong-nam, kterého letos v únoru zavraždili v Malajsii, se zase zdiskreditoval před šestnácti lety zatčením v Japonsku, kam cestoval na falešné doklady s rodinou do Disneylandu.
Nejsou jako Castro nebo Kaddáfí
Ani jeden z novodobých diktátorů navíc nesplňuje psychologický profil charismatického vůdce, jakými byli Fidel Castro nebo Muammar Kaddáfí. Asad byl vždy okolím viděn jako šprt a ajťák. Za vnímání Kima hovoří za vše komentář amerického senátora Johna McCaina, který o něm mluvil jako o „bláznivém tlustém dítěti, které vede Severní Koreu“.
I to je důkazem podceňování, jež musejí oba lídři celý život snášet. Možná proto se neváhají v mezinárodněpolitických otázkách uchylovat k překračování červených linií nejen svými zbrojními programy.
  |
Jaderný program KLDR je jednou z nejdiskutovanějších věcí současné doby. Ten syrský byl v roce 2007 zničen izraelským náletem, ale Asad měl nadále v držení chemické zbraně, jichž se měl v roce 2013 pod pohrůžkou americké intervence zbavit. Diskuze kolem nich se však obnovila minulý týden, kdy je podle většiny mezinárodního společenství použil při náletu na pozice rebelů proti jeho vládě.
Oba vládci byli schopni přežít tvrdé mezinárodní sankce a těžkou kritiku kvůli využívání mučení a hladovění při výsleších a podpoře mezinárodního terorismu. Také jsou schopni dlouhodobě přežívat v těsné blízkosti nepřátelských sousedů mnohdy podporovaných Spojenými státy – Jižní Korea a Japonsko v případě KLDR a Izrael, Turecko nebo státy Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií v případě Sýrie. Přežili i dvě americké administrativy, které ukázaly ochotu zbavit se nepohodlných diktátorů, Bush svrhl Saddáma Husajna v Iráku a Obama přispěl ke svržení Kaddáfího v Libyi.
Trpělivost ochranných rukou padá
Jak se jim povedlo odolávat tak dlouho? Hlavním faktorem je ochranná ruka některé z velkých mocností. Asadův režim je pod patronátem Putinova Ruska, Kim Čong-una a především jeho otce Kim Čong-ila a dědečka Kim Ir-sena zase nad vodou dlouho držela Čína.
V obou případech však postupně dochází velkým státům trpělivost. Podle některých ruských bezpečnostních expertů se Kreml na Asada naštval poté, co měl použít chemické zbraně. A kromě toho už v roce 2015 lavíroval s možností vyřešit syrskou válku bez setrvání lídra v prezidentském křesle.
Číňané zase přestávají tolerovat některé tahy Kimova režimu, kterými se chce vymanit z jejich vlivu. Do toho spadá například vražda Kim Čong-nama, jenž měl být pod ochranou čínských tajných služeb.
Oběma režimům však pomáhá strach jejich nepřátel, co by se stalo, pokud by se pokusili je svrhnout. Američané se bojí tvrdě zakročit proti Asadovi, protože by to mohlo uvolnit cestu extremistům, aby převzali jeho vládu. Pád Kim Čong-una by zase mohl vést k humanitární krizi obřích rozměrů, se kterou by se museli potýkat Čína a Jižní Korea, a není jisté, kdo by jej v čele státu nahradil.
Otázkou je, jestli se něco změní s Donaldem Trumpem v čele USA. Svým úderem proti Asadově letecké základně v reakci na chemický útok dokázal, že je schopen jednat, pokud je to potřeba. Podobně rázně se jeho administrativa zachovala ve vztahu k Severní Koreji. Ministr zahraničí Rex Tillerson uvedl, že na stole jsou všechny varianty v souvislosti se zásahem v KLDR, pokud bude pokračovat v jaderném programu. Američané dokonce k břehům Severní Korey vyslali letadlovou loď a několik bitevních lodí.
Přesto je možné, že se oba lídři udrží v čele svých států i nadále, protože ani Trump se neodhodlá k riskantním krokům, které by k jejich pádu nutně musely vést. Společně tak nejspíše ještě zůstanou jedněmi z posledních přeživších studenoválečného světového uspořádání.
