Největší řež se tak pochopitelně strhla kolem návrhu rozpočtu na dobu po roce 2020, se kterým přišla Komise. Už ho stihli cupovat europoslanci a brousí si zuby vlády, včetně té naší.
Česko v něm zaplatí cenu za hospodářský růst a dostane o čtvrtinu méně. Což není žádná křivda, je to naprosto v souladu s matematikou přerozdělování ve prospěch chudších regionů. Zkrátka bohatneme, a i když pořád ještě nemáme platy jako v tom Německu, rozhodně už nejsme chudáci Evropy. Podle výpočtů euroúředníků nás měli zkrátit dokonce až o 45 procent, správně ale pochopili, že všem úspěšným „nováčkům“ musí vzít motivačně méně, proto jen ta čtvrtina. Co je ale podstatnější, stále dostaneme ve výsledku víc, než do Bruselu zaplatíme, a to nejméně o nějakou stovku miliard, což nejsou drobné.
Zároveň je potřeba mít na paměti, že EU se v posledních letech snaží namísto dotací spíše peníze půjčovat, a to buď prostřednictvím garantovaných a minimálně úročených úvěrů, nebo dluhopisů a dalších finančních nástrojů. To se u nás využívá zatím jen minimálně a měli bychom se to rychle naučit. Do třetice pak visí ve vzduchu diskutovaná pojistka právního státu, které se mnozí obávají jako bruselského biče na východní Evropu. Měla by ale spíše fungovat jako obrana proti zašantročování dotací, s čímž máme i u nás neblahé zkušenosti.
Ze všech těchto důvodů by Česku mohl přijít vhod návrh liberálních europoslanců směrovat více peněz na konkrétní projekty, jako je program výměnných pobytů Erasmus+ nebo vědecké granty. Díky nim můžeme získávat více prostředků z EU, i když si z rozpočtového koláče ukousneme méně. Podobně chytře, jako to dělá Británie nebo Francie. Měli bychom se zkrátka naučit myslet jako ti bohatí.
