Butterfly s loutkami z MET i studentská Dido v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Inscenace byla do přímých přenosů zařazena už v roce 2009, tehdy s Patriciou Racette, Marcellem Giordanim a Dwaynem Croftem v hlavních rolích Čo Čo San, Pinkertona a Sharplesse. Získala si velkou diváckou oblibu. Minghella zemřel v roce 2008 a o zachování původní režijní koncepce se stará jeho v Číně narozená manželka Carolyn Choa, která je autorkou choreografie. Velký podíl na úspěchu inscenace má i jednoduchá, nicméně velkoryse pojatá scéna se stoupajícím schodištěm proti různobarevně prosvětlenému horizontu, proti kterému jednotlivé postavy nastupují.

Giacomo Puccini: Madame Butterfly. Mertopolitní opera 2016

Scéna Michaela Levinea využívá jako znaku tradiční japonské posuvné panely a rekvizity, zejména vějíře a lampióny na dlouhých tyčích, ze kterých černě zakryté postavy vytvářejí různá uskupení. Podobně z japonské tradice a americké dobové módy vycházejí i kostýmy Hana Fenga. Působivá byla scéna na začátku druhého jednání, kdy Butterfly sedí proti Pinkertonovi a chtějí se políbit - zakryje je posuvný panel, a když je vzápětí odsunut, tak Butterfly čeká na spojení úst u prázdné židle, Pinkerton tam už nesedí. Když se po třech letech Pinkerton vrací s americkou manželkou pro dítě, je zřejmé, že milostné dobrodružství s Butterfly ho zasáhlo víc, než původně předpokládal.

Loutky i balet

Nejzajímavějším prvkem inscenace bylo uplatnění japonského loutkového divadla džóruri (nebo nověji bunraku), kdy poměrně velké dřevěné loutky Butterfly, ale hlavně jejího syna v námořnickém obleku s holou hlavou a bez pohyblivých částí obličeje vodí vždy tři černě odění loutkovodiči. Uplatnil se i balet, kdy Pinkerton i Butterfly měli svá baletní alter ega. Loutky a balet ale ve výsledku emocionální zážitek z hudby a zpěvu nepodpořily ani neumocnily. Detailní záběry na loutku dítěte se strnulým obličejem, jakkoli výborně vedenou, odváděly pozornost. A třebaže uplatnění tříletého dítěte ve scéně loučení Butterfly se synem také nebývá vždy vyhovujícím řešením, propojit organicky bunraku s operou se nepodařilo.

Mnohem lépe vystihl divadelní a hudební podstatu Butterfly dirigent Karel Mark Chichon, který vedl orchestr a sbor v přesné charakteristice postav i dějových proměn s velkým emocionálním nábojem.

Podstatné pro úspěch inscenace byly výkony sólistů. Ústřední dvojici ztvárnili Roberto Alagna jako Pinkerton a Kristine Opolais jako Čo Čo San. Americký námořní důstojník si v Nagasaki koupí za „manželku“ patnáctiletou gejšu Butterfly – a patrně má takových zkušeností z více přístavů více. To dobře ví i americký konzul Sharpless (přesný Dwayne Croft), který Pinkertona varuje, aby naivní Butterfly k sobě citově nepřipoutal.

Giacomo Puccini: Madame Butterfly. Metropolitní opera 2016. Kristine Opolais – Čo Čo San,

Giacomo Puccini: Madame Butterfly. Mertopolitní opera 2016. Roberto Alagna jako Pinkerton

Především Alagna jako Pinkerton podal přesvědčivou pěveckou i hereckou studii bezstarostného lodního důstojníka, který takové zálety považuje jen za zpestření námořnického života předtím, než se v Americe ožení s tu správnou manželkou. V mnohem obtížnější roli byla Opolais, které už dávno není patnáct. Po počátečním chladně odměřeném projevu, ve kterém se do lyrického výrazu občas dostal i drobný šelest, od druhého dějství jako opuštěná a neochvějně doufající Butterfly přesvědčila, že se opravdu osudově zamilovala. Třebaže se během přestávkového rozhovoru svěřila, že z hlediska hloubky emocí jí je bližší Čo Čo San, její předchozí výkon v roli další prodejné ženy s tragickým osudem - francouzsky koketní (šestnáctileté) Manon byl rafinovanější.

Studentská Dido

Konzervatoř Teplice připravila se svými studenty nastudování Purcellovy opery Dido a Aeneas. Premiéra se konala v ústeckém divadle a pořádaly ji společně s Teplickou konzervatoří právě Severočeské divadlo v Ústí nad Labem, které kromě budovy poskytlo i orchestr, Dům dětí a mládeže a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Ústí nad Labem, dále Státní zámek Duchcov, to vše za finanční podpory Ústeckého kraje. Byla to zvláštní, nicméně šťastná konstelace. Plně ji využil nejen Jiří Knotte, dirigent, ale také klavírista, sbormistr, ba i skladatel, který na Teplické konzervatoři působí jako dirigent školního orchestru a vedoucí školního pěveckého sboru. Jistěže jsme nemohli čekat vytříbenou historicky poučenou interpretaci, ale orchestr naplnil základní standard partitury. Režie se ujal tanečník Vladimír Gončarov, který se stal vůdčí osobností ústeckého baletu, kde vytvořil mnoho velkých rolí včetně Romea, Peera Gynta, Louskáčka (v roce 2008 získal cenu Thálie za roli Čobana v inscenaci Cikánské koření). Vladimír Gončarov zjevně dokáže studenty nadchnout, ostatně pedagogické činnosti se věnuje také přímo v Baletním studiu Severočeského divadla. O výtvarnou stránku se na jednoduchém jevišti postaral osvědčený scénograf Josef Jelínek s pro něj typickými neobarokními kostýmy.

Konzervatoř Teplice: nastudování Purcellovy opery Dido a Aeneas.

Volba Purcellovy Didony se ukázala pro konzervatorní produkci jako velmi vhodná. Badatelé se sice domnívají, že opera vznikla s větším orchestrem pro okázalé prostředí v dvorních prostorách, kde se tehdy provozovaly tolik oblíbené a divadelně atraktivní masques, nicméně jediné doložené provedení za Purcellova života se konalo v internátní škole mladých šlechtičen v Chelsea v roce 1689 s komorním obsazením.

Děj opery vychází z Homérovy Iliady a Vergiliova eposu Aeneis a ságy o dobrodružstvích Aenea, syna krále Anchísa a bohyně Afrodity z doby trójské války. Příběh opery má jistě potenciál oslovit i dnešní mladé adepty zpěvu – je o hrdinovi, který se na cestě z trójské války zastaví kvůli opravě lodi v Kartágu, s jehož královnou Didonou prožije vášnivou lásku – bohové ho však přimějí Didonu opustit; ta ztrátu milence neunese a spáchá sebevraždu. Purcellova Dido je krystalicky čirá miniopera o celkové délce nepřesahující hodinu, kde divadelní čas se posouvá v plochách cudného poodkrývání peripetií vztahů protagonistů, které jim určil osud.

Konzervatoristé zvládli s obdivuhodnou jistotou. Samozřejmě, jejich výkony nemohly být dokonalé, to by nemuseli ještě studovat, ale vyzařoval z nich mladistvý entuziasmus a souznění s příběhem. Michaela Steklá už ve vstupní Didonině árii vyjádřila nejen zármutek, který se klene nad ostinátním basem, ale zároveň pod ním bylo cítit vnitřní rozrušení. Důvěrnice Belinda v podání Barbory Drábkové pak v krátkém ariosu prozradila, co je příčinou a snažila se rozptýlit zmatek v mysli a citech své paní: kartaginská královna totiž po tragické smrti svého manžela složila přísahu, že se již nikdy neprovdá. Když ale u břehů Kartága přistál hrdina Aeneas, Dido jej přátelsky přijala - a zamilovala se do něj. V podání Hynka Granii nebylo divu. Na začátku 2. dějství se prudce změnila atmosféra předchozí dvornosti. Na scénu vtrhly čarodějnice, rozhodnuté zničit Didonino a Aeneovo štěstí. V podání Jozefíny Eichlerové a Terezy Holuškové pak rozpoutaly s lísavým protahováním rytmu bouři.

Důležitou roli měl v celé inscenaci pěvecky dobře připravený sbor, který se proměňoval z bílé role dvořanů do černé role čarodějnického živlu a zvládal k tomu rozpohybovanou choreografii Vladimíra Gončarova. Zpívalo se anglicky – doplněná činoherní postava jakési průvodkyně, která v češtině uváděla a z dnešního pohledu komentovala jednotlivé scény byla spíše nadbytečná a rušila.

Inspirace na dny příští

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Koncertní provedení. Dirigent Jiří Bělohlávek. Karita Mattila – Kostelnička, Adriana Kohútková – Jenůfa, Jaroslav Březina – Števa, Aleš Briscein – Laca, Svatopluk Sem – Stárek, Yvona Škvárová – Stařenka, Lucie Silkenová – Karolka, Luděk Vele – Rychtář, Jana Hrochová – Rychtářka, Marta Reichelová – Jano, Kateřina Jalovcová – Pastuchyňa, Kateřina Kněžíková – Barena. Český filharmonický sbor Brno, Petr FIALA – sbormistr.
Praha, Rudolfinum, pátek 15. dubna 2016 19:00 h.

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux. Dirigent Maurizio Benini, režie David McVicar. Osoby a obsazení: Královna Alžběta (Sondra Radvanovsky), Vévoda z Nottinghamu (Mariusz Kwiecien), Sara, vévodkyně z Nottinghamu (Elina Garanča), Roberto Devereux, hrabě z Essexu (Matthew Polenzani), Lord Cecil (Brian Downen), Sir Walter Raleign (Christopher Job), páže (Yohan Yi), sluha (Paul Co (Paul Corona).
Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR a přímý přenos na stanici ČRo Vltava sobota 16. dubna 2016 18:45 h.