2. července 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Být šťastný není povinnost, říká tuniský režisér Mohamed Ben Attia

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Filmy tuniského režiséra mají charakter. Snímek Hedi (2016). Režie: Mohamed Ben... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Filmy tuniského režiséra mají charakter. Snímek Hedi (2016). Režie: Mohamed Ben... | foto: Nomadis Images

PRAHA/CANNES Jeho prvotina Hedi nadchla Berlinale, se svým druhým snímkem Drahý synu se Mohamed Ben Attia letos podíval do Cannes. Rodinné drama soustředěné na otce, jehož syn náhle zmizí a zamíří k Islámskému státu do Sýrie, tuniský režisér v sobotu osobně uvede na karlovarském festivalu.

LN: Drahý synu někdy působí trochu jako thriller. To byl záměr, nebo napětí vyšlo z příběhu o napjatém vztahu rodiče a jediného dítěte?

Napětí se objevilo postupně. V první polovině filmu se toho moc neděje, i tak ale cítíte, že se stane něco strašného. To byl samozřejmě záměr, ale netlačil jsem na to, nic nepřikrášloval. Prostě sledujeme manželský pár, který si žije svůj mírumilovný každodenní život a najednou je zasáhne katastrofa a okamžitě je oddělí od reality, kterou do té doby znali. Ve svých filmech nedělám rozdíl mezi fikcí a dokumentem. Snažím se zůstat věrný svým postavám, pravdivě vyprávět jejich příběh a nezradit je.

Tuniský režisér Mohamed Ben Attia.

Tuniský režisér Mohamed Ben Attia.

LN: Děj sledujeme očima otce, který nechápe, proč jeho syna sužují migrény a proč nakonec odejde z domova. Jak jste zajistil, aby diváci synovu chování rozuměli více než jeho rodiče?

Ve filmu jsou okamžiky, kdy se více zaměříme na syna. Třeba ve scéně na večírku, když se místo toho, aby se bavil, zavře v koupelně a dívá se na Facebooku na video. Pamatuju si, jak jsem producentům těžko vysvětloval, proč je ta scéna důležitá. Ukazuje, jak moc už je syn izolovaný od společnosti, v níž žije. Cítí se osamělý, to v pubertě zažíváme všichni, ale on už není schopný žít v přítomnosti. Radši se uchyluje k sociálním sítím. Mimochodem, myslím si, že dost podceňujeme, jaký dopad můžou mít právě sociální sítě na čtrnáctileté patnáctileté děti.

LN: Váš film je neobvykle tichý. Ticho skoro jako by se stalo další postavou snímku.

Souhlasím. Ticho tu hraje velkou roli, i když jde o takové těžké ticho. Moje zvukařka byla trochu frustrovaná, šest týdnů se snažila vytvořit zvukovou stopu a pak ve filmu zvuk skoro neslyšíte, vše je potlačené. Chtěl jsem tak navodit pocit falešného klidu.

LN: Onen zdánlivý klid souvisí i stím, že rodina protagonistů není moc společenská, dokonce to o sobě sama prohlašuje. Máme i to brát jako jeden z důvodů, proč se v ní syn necítí dobře?

Syn má před maturitou, ve svém věku vidí všechno rozmazaně, nedokáže vyjádřit sám sebe, nedaří se mu, nechápe své zdravotní problémy. Chce, aby ho rodiče nechali na pokoji, má pocit, že ho utiskují svým očekáváním. Ve filmu několikrát zazní slovo štěstí. Jako by být šťastný byla povinnost. Jenže pro rodiče být šťastný znamená dodělat si školu, získat titul, dobrou práci, založit rodinu. Co když jejich syn takhle šťastný být nechce? Co když mu někdo jiný řekne, že mu rozumí, že po něm nic nechce, že štěstí není cílem tohoto světa?

LN: Snímek Drahý synu opět produkovali známí belgičtí bratři Dardenneovi. Prý vám ale na rozdíl od Hediho tentokrát do scénáře skoro nezasahovali. To jste se tak zlepšil?

Možná. S naší první spoluprací byli spokojení, očekávali tak i můj další film. Když jsem scénář dopsal, poslal jsem jim ho a oni s ním souhlasili.

LN: V současnosti jste nejznámější tuniský režisér. Cítíte se jako reprezentant své země?

V posledních sedmi letech počet tuniských filmařů o hodně vzrostl. Dříve se u nás za rok natočily dva filmy, teď jich je dvacet. Něco se mění, v zemi je energie a lidi chtějí vidět v kinech domácí filmy. Ale nepovažuju se za nějaký reflektor, který by sám osvětloval tuniskou kinematografii. Loni se například v Cannes v sekci Un Certain Regard promítal snímek Kráska a psi od Kaouther Ben Haniaové. Nejsem jediný z Tunisu, koho zvou na světové festivaly. A je mi 42 let, takže už mě nebudou moct dlouho vydávat za mladou naději tuniského filmu.

LN: Přesto vaše filmy světu ukazují tuniskou společnost, zvlášť když v nich řešíte i aktuální politické otázky, jako ve snímku Drahý synu vztah k radikálnímu islámu. Je pro vás důležité zachytit podobné problémy?

Nemyslím na to. Mám ideu pro film, pak se ji pokusím natočit a doufám, že vyvolá diskusi. Ale každý příběh je jiný a kinematografie jedné země obsahuje spoustu pravd a vizí. Filmy sice mohou podporovat zavedená klišé jako turistické pohlednice, ty dobré vám ale nabídnou přístup k místní kultuře. Já třeba nikdy nebyl v Rumunsku, ale mám pocit, že o něm díky všem těm rumunským snímkům, které jsem viděl, vím hodně.

Iva Přivřelová, filmová publicistka
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz