Cannes konečně zažilo šokantní podívanou. Otcovské šílenství, krev z očí a nezvyklé sexuální praktiky připravil řecký režisér Jorgos Lanthimos v soutěžním snímku The Killing of a Sacred Deer s takovým gustem, že na novinářské projekci se hlasitě bučelo. Lanthimosův film je ovšem mistrovskou filmařinou s brilantními hereckými výkony a příběhem, který je na režisérovy poměry nezvykle kompaktní a žánrový.
Když král Agamemnon skolil posvátnou laň bohyně Artemidy, přivolal na sebe obrovský hněv božstva. Zločin šlo vyrovnat pouze jediným způsobem – obětovat vlastní dceru Ífigeneiu. Ze hry plyne, že posvátnou zvěř neradno zabíjet. V moderním, byť nespecifikovaném americkém městě, kde se Lanthimosova alegorie odehrává, už je ovšem laň dávno mrtvá. Vyhlášený chirurg Steven v podmračeném podání Colina Farrella se potkává s šestnáctiletým Martinem (Barry Keoghan). Kupuje mu drahé hodinky, bere ho na jídlo, dává mu peníze. Proč to všechno?
Celková anestezie
Steven vnímá jakousi vinu, ale zároveň tvrdí: „Za nezdařenou operaci nemůže chirurg, ale anesteziolog.“ Steven každopádně bydlí v katalogovém domě s oftalmoložkou Annou (Nicole Kidmanová). Vychovávají dvě děti, dvanáctiletého Boba a o dva roky starší Kim. Steven je pedant, jeho žena taky. „Celkovou anestezii,“ velí v noci Steven a Anna se mu nahá natáhne na postel. Činí tak se sošným chladem, ovšem též s jistou radostí. Nutno poznamenat, že Lanthimosův citový svět je nanejvýš studený, až utilitární.
CANNES 2017: Sex, odboj a virus HIV v působivém dramatu |
Steven pak pozve Martina na rodinnou večeři. Jde o brilantní scénu, kdy postavy se k sobě chovají nanejvýš vzorně, přitom si ale ne účastným, robotickým tónem sdělují intimní detaily – Kim oznámí, že začala menstruovat, Bob vyzvídá, kolik chlupů Martin má v podpaží. A pak se Bob nezvedne z postele, paralyzovaný od pasu dolů. V nemocnici si s ním nevědí rady a Martin dá Stevenovi vybrat: buď zabije své dítě, anebo zemře celá jeho rodina. Vzápětí ochrne i Kim. Režisér exceluje v posouvání optiky, kdy nejprve Stevena vnímáme jako hrdinu, aby se postupně stal padouchem, a Martin se naopak z psychopata stává jakýmsi starozákonním bohem.
Cannes 2017. Banner.
Zahodil jsem slova
Jorgos Lanthimos dnes patří mezi nejvýraznější evropské filmaře. Jeho filmy svou obrazovou kvalitou upomenou na Stanleyho Kubricka. Postavy jsou pak vystaveny hraničním situacím jako u Michaela Hanekeho. Lanthimos ale volí fantastičtější, bizarnější zápletky. „Realismus mě nebaví,“ potvrdil mi režisér lakonicky v Cannes.
Čtyřiačtyřicetiletý Lanthimos stál u zrodu vlny „divných“ řeckých filmů z druhé poloviny nultých let. Kinettu (2005) i Špičáka (2009) točil v polních podmínkách s partou kamarádů, ale dokázal oslovit mezinárodní festivaly. Předchozího Humra už natáčel v Irsku s Léou Seydouxovou a Colinem Farrellem. Farrell i Nicole Kidmanová se nyní skvěle popasovali s tím, že dialogy musí odříkávat monotónním hlasem a s kamennou tváří. Prožitek z filmu zintenzivňují drobnými nuancemi – a právě pomocí takových Lanthimos se svými hvězdami pracoval.
„Snažím se hercům nedávat pokyny,“ osvětloval Lanthimos v Cannes na tiskové konferenci. „Rozhodně jsme se tomu vyhnuli,“ vložila se do debaty Nicole Kidmanová: „Na něco se ho zeptáte, ale on jenom pokrčí rameny: ‚Hmm.‘“ „Zahodil jsem slova a začal jsem vydávat zvuky,“ zasmál se Lanthimos, „potřebuje to víc vrrrr a Nicole to chápe.“ „Režíroval mě tím že zvedl obočí,“ pokračovala Kidmanová, která také vysvětlila, co jí na podobných filmech imponuje: „Vždycky jsem měla rebelskou náturu a hledám způsoby, jak nebýt konformní.“
