21. září 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Chtěla jsem napsat příběh bez zla, míní spisovatelka Alena Mornštajnová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Příběh se přede mnou odvíjí v obrazech, říká Alena Mornštajnová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Příběh se přede mnou odvíjí v obrazech, říká Alena Mornštajnová. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

PRAHA Patří mezi nejpopulárnější české prozaičky dneška. Největšího úspěchu dosáhla Alena Mornštajnová (*1963) svým třetím románem Hana (2017). Aby si odpočala od tíživého tématu, které tu otevřela, napsala a nedávno vydala knížku pro děti: jmenuje se Strašidýlko Stráša a kongeniálně ji ilustrovala Galina Miklínová.

LN: Co vás přivedlo ke knížce pro děti?

Psát pro děti jsem původně neměla v plánu. Při práci na románu Hana jsem ale musela přečíst hodně tíživých faktografických knih a vyslechnout mnohá smutná svědectví těch, kdo přežili. S trochou nadsázky říkám, že jsem si tehdy pokazila pohled na lidstvo. Začala jsem mít potíže se spaním, a tak jsem se pustila do vymýšlení knihy pro děti, abych se přivedla na jiné myšlenky. Chtěla jsem, aby to byl příběh, kde není žádné zlo. Ale protože v každé knize musí být nějaká zápletka, někdo, kdo způsobí potíže, použila jsem místo postavy záporné postavu popletenou. Knížku o Strášovi jsem psala s radostí a byl to pro mě návrat do krajiny dětství.

LN: Rodiče malého Stráši, bezhlavý rytíř a bílá paní, jsou typické postavy z pohádkové říše. Stejně typické jsou motivy, které v knížce rozvíjíte, jako dětské strachy nebo dočasná ztráta milovaného objektu. V čem je síla tradičních vzorců literatury, kultury, společnosti?

Mám už děti odrostlé, takže jsem příliš současnou literaturu pro děti nesledovala. Ale stejně jsem nabyla dojmu, že převážná většina nových knih se snaží děti vychovávat nebo připravovat na těžkosti, které by je mohly v životě potkat. Já jsem chtěla napsat obyčejnou pohádku, která děti, a přiznávám, že i mě, bude prostě bavit. Nad tím, jestli píšu příběh podle nějakého vzorce, jsem moc nepřemýšlela.

LN: Ale stalo se...

Strášovi jsem přisoudila tradiční, tedy úplnou rodinu, obdařila jsem ho touhou po tom, co si děti obvykle přejí, po kamarádech a zvířatech – ale dala jsem mu taky strach, což je něco, co zná každé dítě. Ovšem na dobrý konec příběhu se můžete spolehnout. A v čem je síla tradičních vzorců: jsou vyzkoušené, ověřené, fungují. To ale neznamená, že bychom se neměli snažit vymýšlet něco nového.

LN: V čem může být jejich slabost?

Tradice, v širším smyslu slova, je v pořádku. Ale už to slovo samo v sobě nese náznak ustrnutí. Tradiční motivy, pokud se opakují příliš často, můžou začít působit nudně, fádně. Svět se proměňuje. Mění se rodina, vztahy mezi jejími členy, a mění se i vztahy mezi postavami v pohádkových příbězích. Proto ani Strášův tatínek už není tou typickou hlavou rodiny z dávných dob. Strášova babička, původně čarodějnice, je žena, která si naplno užívá života. A maminka bílá paní jezdí na školení.

LN: Jaké tituly vám rodiče četli, když jste byla malá?

Když jsem byla úplně malá, maminka mi pohádky vyprávěla. Mojí první knihou byla knížka krátkých básniček a pohádek, která se jmenovala Čteme a recitujeme v mateřské škole. Zvláštní bylo, že v ní nebyly žádné obrázky, jenom texty: básničky pro děti od nejlepších českých básníků, kteří se kdy věnovali tvorbě pro děti. A byly tam i krátké pohádky a do toho všeho vpasovaná vyprávění v duchu socialistické výchovy. Nejvíc jsem milovala povídání o tom, jak je třeba uklízet, aby do vnitř bytu nenalítaly mouchy. Výrazné stopy to na mně nezanechalo. A před spaním jsme četli Gabru a Málinku, Ladovy pohádky, ale i českou klasiku.

LN: Jak jste se potkala s ilustrátorkou Stráši Galinou Miklínovou?

Když se mě šéfredaktor Albatrosu pan Eliáš zeptal, jestli mám nějakou představu o ilustrátorovi, byla Galina Miklínová první, kdo mě napadl. A byla to šťastná volba. Její ilustrace dodaly knize potřebnou jiskru.

LN: S románem Hana, který vyšel loni, jste se stala bestselleristkou – překvapil vás ten zájem čtenářů, chvála kritiky?

Pokaždé když přijdu do knihkupectví, padne na mě děs z množství knih, které vycházejí. Stále mě nepřestává udivovat, že se mým prózám podařilo prorazit. Hana neměla větší marketingovou podporu než jiné tituly vydavatelství, ale lidé na sociálních sítích si o ní začali psát, a tím se dostala do širšího povědomí. Mám z toho samozřejmě radost a velkou radost mám i z kladných recenzí. Pořád se na poli literatury považuji za začátečníka, a když Hana dostala Cenu Česká kniha, dodalo mi to trochu sebevědomí do dalšího psaní.

LN: Hana je tak sugestivní kniha, že mám pocit, že nepíšete jenom příběh, ale i sama sebe, historii svých blízkých, známých – prostě že se vás to vyprávění osobně dotýká. Je to tak?

Jen v části, která se týká tyfové epidemie. Ta skutečně zasáhla i moji rodinu. Proto jsem o té hrozné události věděla a chtěla jsem o ní psát. Při přípravě podkladů ke knize jsem narazila na válečné události v našem městě a dočetla se o osudu místní židovské komunity. Musela jsem si nutně položit otázku, jak je možné, že ti lidé, kteří jednoho zářijového dne odjeli transportem do neznáma, nikomu nechyběli. Začala jsem se o to téma zajímat víc, četla o rodinách a jejich smutných osudech. To nemůže nechat lhostejným nikoho.

LN: Hana má ohromný vizuální potenciál, některé, hlavně ty klíčové scény jsou modelované vyloženě filmově...

Filmy – přesněji dobré filmy – mám ráda. Když píšu, příběh se přede mnou odvíjí v obrazech a já je převádím do slov.

LN: Ozval se někdo s nabídkou na zfilmování Hany?

Nějaké nabídky se objevily, ale prozatím jsme se na ničem nedohodli. Ráda bych viděla hrdiny své knihy na filmovém plátně, ale ne za každou cenu. Vidění filmařů by se mělo shodovat s tím mým.

LN: Co právě píšete?

Nerada bych mluvila o knize, která ještě není dopsaná, protože každý text se během psaní vyvíjí a proměňuje. Jisté je, že tématem knihy je neporozumění mezi lidmi, kteří jsou si blízcí, ale přesto se nedokáží domluvit. Je to kniha o tom, že slova mohou ublížit.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz