Zatímco ve čtvrtek bodovala polská Brodka, v pátek byla zpěvačkou dne devatenáctiletá křehká blondýnka z Norska, jež si říká Aurora. Zpívala zkraje večerního prime timu na hlavním pódiu, pod ním měla velmi slušně zaplněno a bylo evidentní, že dosud nikdy v životě před tolika lidmi nestála. A velmi příznivé reakce ji očividně dojímaly, byla trochu stydlivá a hlavně přirozená. V její komunikaci s publikem nebyl ani náznak slepičí koketérie, ke které se některé zpěvačky rády uchylují, aby přebily ostych nebo si získaly fanoušky.
Hudebně je Aurora čistý a průzračný moderní pop (rozhodně oproštěný od kategorie „dark“, kterou se snaží namluvit promomateriály), postavený na převládajících elektronických aranžmá, která ale vlastně jen suplují to, co v minulých dekádách hrávaly hlavně kytary. Tenhle styl je věčný a stále vděčný, protože dělá-li se inteligentně, dokáže propojovat posluchačské tábory. Je totiž natolik vstřícný, že zaujme i „kolemjdoucího“, a přitom v sobě nese zajímavé složky, jež osloví toho, kdo uvykl hudbu poslouchat soustředěně. V tomto případě je to samozřejmě zejména Aurořin emocemi nabitý projev, ne nadarmo připodobňovaný k Björk.
Zpěvaček bylo v pátek na Colours k slyšení víc, ale například holandská Kovacs kromě průměrnosti popsoulové muziky, neinvenčnosti coververzí (I Put A Spell On You zpívá v tomto žánru skoro každý a 90 procent z nich zajímavěji) a dozajista obdivuhodného hlasu, který to ale všechno neutáhne, nemá k nabídnutí nic. Naproti tomu její krajanka Cato van Dyke ke svému neméně skvělému zpěvu přidává ještě nenápadnou, ale zejména rytmicky bravurní kytaru a celá kapela My Baby, jejíž je frontmankou, nabízí unikátní, velmi šlapavý styl elektronicky přisyceného a psychedelicky bláznivého blues & boogie.
Anonymní
A mezi zpěvačky musíme logicky zahrnout i ANOHNI, byť zpívá hlasem vyšším, ale v podstatě mužským. Tedy možná nejočekávanější projekt letošních Colours of Ostrava, protože si nikdo moc netroufal odhadovat, jak bude hudba ze skvělé desky Hopelessness podána naživo. Nebývá to často, ale v tomto případě byl ten, kdo má album naposloucháno, vlastně v nevýhodě. Protože jeho provedení bylo v podstatě totožné a koncert po prokouknutí jeho konceptu po prvních desítkách minut už nemohl nic nového přinést.
Šlo o to, že ANOHNI (dříve Antony Hegarty z Antony and the Johnsons) byla oblečena v kápi, zahalena tmou a navíc, jak bylo občas k zahlédnutí, stála zády k publiku, zatímco veškerou vizuální složku obstarávala zadní projekce tváří žen všech barev pleti i věků, které v některých pasážích písní jakoby zpívaly, tedy otevíraly ústa podle toho, co ANOHNI zpívá. Ten koncept anonymity a snahy rozdělit tíži textového poselství, jež je v tomto projektu klíčové, na větší počet žen, s nimiž se ANOHNI identifikuje, je celkem pochopitelný. Ze začátku zaujme, ale hodinu a čtvrt pozornosti udrží jen u těch nejskalnějších fanoušků.
Zabava v desti #coloursofostrava pic.twitter.com/Gi0o0g3IjP
— Sarka K. (@LaSharka) 16. července 2016
Opět pod věž
Skvělou hudbu nabídly i menší scény. Už odpoledne například zahrály domácí Děti mezi reprákama, v základu folkový, ale v dynamicky vypjatých pasážích až k noisu přecházející projekt s trýznivými, mimořádně působivými texty. Anebo italské trio Zu, jež předcházela pověst nejhlasitější kapely festivalu. V sestavě barytonsaxofon, baskytara, bicí rozjelo skutečně jízdu srovnatelnou snad se stádem splašených slonů. Ve strukturovanějších pasážích, jež obvykle přecházely do free-jazz-corového rachotu, ovšem nemohli Zu nepřipomenout starší tvorbu našich Už jsme doma.
O půlnoci si mohl návštěvník vybrat. Buď zakončit večer vyskákáním se na nenáročných popěvcích Of Monsters And Men, jejichž jediná zásluha pro hudební scénu je ta, že rozšiřují spektrum našeho povědomí o islandské hudbě v tom smyslu, že ne všechno, co přichází z tohoto ostrova musí být nutně inspirativní a že tuctovou popinu mají rádi všude. Anebo se vydat „pod těžní věž“ na Full Moon Stage, kde Kittchen improvizoval k dánskému německému sci-fi o cestě na Mars z roku 1918.
Kromě základní sestavy Kittchena a Tomáše Neuwertha se na pódiu objevili Terezie Kovalová z Calm Season s violoncellem a Martin Černý z Rudovouse s thereminem. Měli relativně pozvolný nástup, který byl ovšem pochopitelný, vzhledem k tomu, že někteří z hudebníků film viděli poprvé těsně před vystoupením, ale když Kittchen jako leader našel správnou cestu, kterou se vydat, hudba obraz doplňovala výtečně. Kromě instrumentálních ploch a citací z Kittchenových písniček, jež výborně sedly na situaci, také zněly z jeho úst občasné velmi vtipné komentáře k filmovému ději, jež jinak dost temnou atmosféru skvěle dorovnávaly.
Jak je známo, součástí letošního ročníku Colours of Ostrava je také diskusní fórum Meltingpot. Na scéně Gongu se v pátek objevilo hned několik z největších hvězd tohoto setkání. Kromě už desítky let značně přeceněného mudrlanta Roberta Fulghuma, který měl samozřejmě plno, to zejména byly přednášky a diskuse dvou historiků, Američana Timothyho Snydera a Rusa Andreje Zubova. Obou výsostných kapacit oboru, jejichž názorům je velmi zajímavé naslouchat, neboť jim politologický a filozofický přesah dovoluje se vyslovovat stejně tak k dnešku jako k minulosti.