17. října 2018 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Poslouchám rytmy přírody, říká písničkářka Dagmar Voňková

Dagmar Voňková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dagmar Voňková | foto: Petra Hajská

Vůbec nejosobitější písničkářka české hudební scény, brilantní a inovativní kytaristka Dagmar Voňková letos slaví kulaté narozeniny. 4. listopadu bude jedinou českou hvězdou letošního ročníku festivalu Struny podzimu.

I přes bohaté hudební zkušenosti Dagmar Voňkové bude její koncert v Divadle Archa přelomový. Vůbec poprvé se totiž představí za doprovodu kapely. Sestavil ji a písně aranžoval Petr Ostrouchov. Jejími členy budou Beata Hlavenková, Jiří Slavík, Miloš Dvořáček, Dorota Barová, Marcel Bárta, Oskar Török a Marian Friedl.

Texty vašich písní z 80. let vycházely z folkloru. Jak jste se k němu dostala?
Zakarpatské balady jsem znala z knihy, kterou mi daroval kamarád Milan Pitlach, výborný architekt a fotograf. Byly to příběhy, které dost korespondovaly s tehdejší politickou situací. Jejich výhodou byl lidový původ, takže se dost těžko daly zakazovat. Ale v rámci folklorního příběhu člověk mohl „pod čarou“ říci, co potřeboval. Ale byly v nich i moje osobní příběhy, byť velmi zašifrované.

Považovala jste vždycky poměr textu a hudby v písničce za padesátiprocentní, nebo se převažoval na některou stranu?
Jak kdy, jak v kterou dobu. Někdy text převažoval, jindy textu ubývalo, v některých obdobích dokonce nebyl text žádný nebo jen na konci písně několik slov, jakýsi dovětek. To je případ třeba alba Voliéra, které jsem natočila s Radimem Hladíkem. Tam se mi vůbec nechtělo zpívat.

Proč? Neměla jste téma?
To ne, témata by byla. Ale všecko, co jsem chtěla říct, bylo zabudované v hudbě. Text, netext. A teď zase dělám klasické písně. Já se v životě nebráním úplné přirozenosti, jdu tam, kam mě vede. I když třeba cestou různých skoků: jednou lezete na hory, jindy padáte do příkopů... V každém věku někam dojdete.

Dagmar Voňková na začátku své kariéry

Dagmar Voňková na začátku své kariéry

Vaše inspirace na posledních dvou deskách Slunci ležím v rukou a Hostina pochází převážně z přírody. Jak ji čerpáte? Jdete si třeba sednout s kytarou na zahradu?
To by se chudinky ptáci zbláznili, ona i akustická kytara dělá hrozný randál... Jedenáct let jsem se doma starala o člena domácnosti. V krátkých chvílích volna jsem se chodila projít po okolí domu. Takovými procházkami se naučíte v krajině trochu víc číst, protože se mění s ročními obdobími, i každý den je úplně jiný. Zjistíte, že všechno okolo vás je živé a inteligentní. Já byla v těch chvílích velice šťastná a začaly mě napadat úplně jiné písně, než když jsem dřív byla „rozhněvaná mladá žena“. Mnohem jednodušší, na tři akordy. Přitom ale nemám pocit, že bych jim dala méně než dřív.

Za starší tvorbou „rozhněvané mladé ženy“ si nicméně stále stojíte?
To ano. Ale už se tam nevracím, protože je to energie, kterou dneska nechci otevírat.

Vaše poslední texty jsou hodně zvukomalebné. Je to záměr, aby korespondovaly lépe s hudbou?
Poslouchám rytmy přírody. Nějaké chvění; nevím, co to je. A všechny písničky jsou přizpůsobené těmto vjemům, takže to není racionální proces. Ty rytmy se promítají i do kytary. I zdánlivě jednoduchý akord je vždycky trochu posunutý, třeba jen jedním prstem, a odrážejí se v něm posuny v přírodě.

Jak často se stává, že za vámi „přijde“ písnička?
Málo. Kdykoli bych své vědomí nasměrovala tak, že „zapnu hudbu“, asi by to šlo pořád. Ale na to není čas, všichni musíme provádět spoustu jiných úkonů. Vždycky mám před očima Bohuslava Reynka, jak sedí u kamen, něco ryje, ale někdy taky musí do těch kamen přikládat a dojít pro uhlí.

Dagmar Voňková

Dagmar Voňková

Dostává se k vám nějak dění na současné hudební scéně?
Já to programově nikdy moc nesledovala, ale vždycky někdo přišel a řekl: „Poslechni si tohle.“ Vím, že je na světě spousta neuvěřitelných muzikantů, umím je ocenit a je mi líto, že spoustu z nich vůbec nepoznáme. Ať vyjedete kamkoli, je jich tam dvacet na každém prstu.

Sledujete tvorbu bývalých kolegů ze sdružení Šafrán?
Jistě, se všemi jsem v kontaktu a velmi si jich vážím, všelijaké životní peripetie jsou zapomenuty... Oni byli už hotoví, vyprofilovaní, když jsem mezi ně vstoupila.

Československý folk býval takový pánský klub, jediné ženy jste byla vy, Zuzana Homolová a Zuzana Michnová. Jak jste se cítila?
Výborně, hned jsme byli kamarádi. Já bydlela na horách, když jsem přijela, bydlela jsem u Hutků nebo u Pallasů, oni na oplátku jezdili ke mně.

Dagmar Voňková

Dagmar Voňková

Dnešní ženská písničkářská scéna je hodně silná. Znáte všechny ty „dívky s kytarou“?
Asi je všechny nevyjmenuju, omlouvám se...

Nebojte, nejste u zkoušek...
Už před lety se objevila Katka Šarközy, to byl velký talent. Pak přišla Radůza a stala se vyloženým fenoménem. A po ní nastal boom, další fenomén: zjevovala se jedna originální talentovaná písničkářka za druhou. Kde předtím asi všechny byly? Lucie Redlová, Jana Vébrová, Sylva Krobová, Vladivojna La Chia, Markéta Irglová, Jana Richterová, Terezie Palková, Markéta Zdeňková… A vynikající silná parta Žofie Kabelková, Jana Šteflíčková a Martina Trchová – s nimi se znám od Kaštanu v Praze. A pořád mě baví Zuby nehty. A Bio Masha nesmí chybět. Katarzia. Beata Bocek. Mucha...

Vám se líbí i Mucha? To bych do vás neřekl...
No jasně, to je úplná atomová elektrárna! Ale taky se mi třeba líbí Jakub Čermák, Cermaque, i když to není žena... A moc ráda vzpomínám na jazzovou zpěvačku Mirku Křivánkovou, která už dnes není aktivní. Někde jsem slyšela, že by snad měly vyjít její starší nahrávky, to bych byla moc ráda. Takový talent se tu od té doby neobjevil.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky