Pro sprosté slovo nejde daleko - mohla by být jedna z charakteristik zpěvačky Muchy. Stejně jako výrazivem je odzbrojující i svou upřímností o všem, co se děje kolem ní. V rozhovoru pro Esprit se rozpovídala o tom, jaké to je, koncertovat a zároveň vychovávat děti, o setkání s Václavem Klausem mladším nebo o negativních reakcích na upoutávku na město Brno, v níž jezdí v kroji na kolečkových bruslích.
Jednou jsem byla na vašem koncertě v Kladně. Nepřišlo tam ale mnoho vašich typických posluchačů a dost jste jim to dávala sežrat. Až jsem si říkala, že nemůžete odejít po svých. Nezbili vás?
Neměla jsem dlouhou černou mikinu? Tak to jsem byla těhotná. To nebyly moc hezké koncerty. Byla jsem dost zmítaná hormony. Ale oni se určitě smáli.
Moc ne.
Já se ale do lidí obouvám pouze v rámci toho, co sami chtějí. A oni to chtějí. To byste se divila.
Konfrontovat se s vámi?
Jo, pro lidi je to svým způsobem čest, když je urazím. Ale protože mám písničky takové, jaké mám, vytřídí se publikum hodně samo. Vědí, co čekat. Na mě opravdu nechodí lidi zatančit si pár ploužáků a rozjímat nad hlubokými texty. Zdaleka ale nejsem extrém. Například kapela Elektrick s lidmi pracuje podobně. Xavier Baumaxa měl také hodně ostré období.
Jak dlouho jste koncertovala těhotná?
Ještě v osmém měsíci. To už jsem si připadala jako mastodont. A ještě to trávení času s publikem, o kterém jsme právě mluvily, to nebylo moc dobré. Po porodu jsem vozila Dorotku s sebou a koncerty měly jiné scénáře. To už nebyl zevl s klukama v klubu. Přijely jsme, musel být zajištěný hotel a na něm moje kamarádka nebo můj manžel Kamil. Bylo to kolikrát doslova běhání z pódia na pokoj a zpátky. Měla jsem z toho dobrá psycha. Kdybych dělala trochu jiný žánr, bylo by to možná o něco jednodušší. To jsou tak protichůdné jevy, co se děje v těle matky - a co se kolikrát děje na pódiu! To asi moji nejmladší fanoušci vůbec nechápou.
Máte dětské fanoušky?
Jo. Jedna se jmenovala Klaudinka z Berouna. Mohlo jí být tak sedm let. Říkala: „Mucho, ty jsi moje nejoblíbenější zpěvačka.“ Podepsala jsem se jí a ona se málem rozplakala. Bylo to trochu moc, až jsem si říkala, jestli si ze mě nedělá srandu. Představovala jsem si v tu chvíli vedle sebe svou starší dceru Johanku, která by určitě řekla: „Co to je?!“ A děti máme v kapele, kromě bubeníka Jardy Noga, skoro všichni. Jsou na své tatíky hrdé. Občas si s námi i holky našeho basáka, Ondřeje Kyase, zazpívají. Kyasovy holky ale musí nejdřív přemluvit Marušku od kytaristy Peti Zavadila a moji Johanku, aby se nestyděly. Ale na pódium se vždycky strašně hrnou.
Je na vás Johanka pyšná?
Asi jo, ale neříká mi to. Ovšem nedávno, což s hudbou úplně nesouvisí, jsem zase něco táhla. Pořád s sebou nosím spoustu věcí. A ona mi řekla: „Mami, ty jsi tak silná.“ Strašně mě to potěšilo.
Změnily se vaše písničky po dvou dětech a svatbě?
Ani ne. Jsem tak dlouho matka jako písničkářka. Ale starší dceři Johance je už deset let a funguje jako filtr. Nechci jí nijak uškodit. Ona ví, co dělám. Ví to i její učitelky, spolužačky i jejich rodiče. A ještě jsem se fakt nesetkala s tím, že by měl někdo problém. Ba naopak. Z učitelky se vyklubala moje fanynka.
Poprvé jste otěhotněla poměrně brzo, bylo vám osmnáct. Co na to řekli doma?
Matka byla taky těhotná. Když jsem jí to oznámila, byla ve čtvrtém měsíci. Bylo to hezké období. Až doteď. Moje sestra a moje dcera byly vždy jedna ruka, ale poslední dva roky se to bije. Každá už je ve svém kolektivu.
Poslední album Nána jste vydala před dvěma lety. Plánujete novou desku?
Deska bude. Doufám, že ji nahrajeme na jaře a že tentokrát nebudu těhotná ani nemocná. Že nahrajeme dobrou desku, objedeme pár koncertů a já si pak zase na chvilku někam zalezu.
  |
Prý se album bude jmenovat Krámy.
Nakonec se bude jmenovat Tos posrals. Hitovku už máme. Musíme si ale s kapelou dát soustředění, dodělat nějaké písničky a můžeme natáčet.
Bude mít deska nějaké hlavní téma?
Chtěla jsem udělat koncept - jako že ženy. Chtěla jsem opravdu písně vybírat, aby seděly do jedné škatulky, ale nakonec to stejně bude zase jen další zpracované období. Nemám asi čas vytvořit něco na jedno téma. Jsem ráda, že vůbec nějaké písničky mám.
Jaké období máte za sebou?
Hrozně pařící a bláznivé. Fakt žiju dvojí život. Když jsem doma s dětmi, strašně se snažím. Máme se rádi a doma je vše v pohodě. Jenomže pak se doma rozsedím a už mám myšky, že bych vytáhla paty. Celé je to o tom, že hledám rovnováhu mezi doma a pryč. Pak se vrátím z koncertu a jsem úplně vyklidněná.
V říjnu jste s kapelou měli turné po Německu. Jaké to bylo
Vtipné. Manžel říkal, že jsem se z tama vrátila úplně nabitá. Hrozně jsem řešila, že naše tvorba stojí na textu. Tím nechcu hudbu degradovat, ale myslela jsem, že sdělení je důležité, že to není pro cizince. Jenomže ono se ukázalo, že to funguje, aniž by lidi textu rozuměli. Asi je jasné, o čem to nakonec je. Hudba s textem asi koresponduje tak úzce, že to lidi pochopí. To je strašný úspěch. Vrátili jsme se a já si řekla: Vždyť my můžeme jet úplně všude!
Máte ale několik vlastních písniček v němčině...
To jo. Klukům jsem taky říkala, že se konečně profláknou všechny ty chyby, které v nich mám. Gramaticky asi nejsou úplně správně.
Jak na tom s němčinou jste?
Učila jsem se ji osm let, a stejně ji neumím. Přitom mi jazyky strašně šly. Mívala jsem samé jedničky z francouzštiny, vyhrávala anglické olympiády. Ale to je tak, když člověk jazyk nepoužívá. Němčinu v malíku ale nemám, takže texty v ní píšu tak, aby je pochopil každý. Žádné extra obraty, žádná zásadní zakódovaná sdělení. A až teď mi Ondra Kyas ukázal, co je to makaronská poezie. To mícháte prvky z různých jazyků. Dělá to třeba Kapitán Demo a používá moderní anglicismy. Hrozně se mi líbí si takhle vypomoci.
Mluví vám chlapi v kapele do textů?
To ne. Ale teď měli problém s písničkou MeToo. Je tam fráze: „Zase další kráva, co si hlavní roli v seriálu na hotelu...“ A doplnila jsem: vym*dala. Kluci mě přesvědčili, že už toho m*dání bylo dost. Takže jsme třeba dvacet minut přemýšleli, čím to nahradit. Jediné, co mě napadlo, bylo tralalala - a celkem to funguje.
Tralalala zní také v nové upoutávce na Brno. Jak to celé vzniklo?
Byla jsem zrovna v Praze a volal mi nějaký Ondřej. Strašně dlouho jsem nechápala, co se po mně chce. Neměl to ani vymyšlené. To, že se bude jezdit na bruslích a budu nadávat na rozkopané Brno, vymyslel můj Kamil. A byl trochu naštvaný, že jsem jim to „prodala“. Nakonec to ale zafungovalo. Za dva dny jsme to natočili a teď se mě na to lidi pořád ptají. Přitom člověk dělá muziku tak dlouho - a pak stačí jen jedno minutové video. Ale v diskusi pod ním byli i hodně naštvaní lidi. A já ty hejty čtu. Ne že bych se tím nějak krmila, ale když tam je něco, proti čemu lze argumentovat nebo někdo něco špatně pochopil, tak mi to nedá.
Co lidem vadilo?
Že jsem zneuctila kroj. Měla jsem ho špatně oblečený. V půlce videa jsme potkali paní, která mi ho musela spravit. Lem sukně měl totiž být schovaný pod zástěrou. Byla jsem ale překvapená, kolik lidí kroj opravdu ctí. To je krásné, že na tom lidem tak záleží. A taky jim vadilo, že jsem to já. Ani se jim nedivím. Já bych se na sebe taky nedovedla koukat. Pro to mám pochopení.
Nevadilo jim, že je Brno ve videu vykreslené jako špinavé, smradlavé a rozkopané město?
To je taky zajímavý, to podle mě vůbec nikdo neřešil. Spíš to, že je to za veřejné peníze. A když jde o veřejné peníze, jsou všichni hrozně dotčení. Psali: „Kdyby radši opravili pár silnic.“ Já se někdy opravdu ráda hádám, ale jakmile přijdu na to, že je ten člověk idiot, nemá to smysl.
Jak jste přišli k chlapečkovi, který tam tak skvěle hraje na kytaru?
To je Láďa, on tam žije. Ani neví, jak je teď slavný. A do něj se tedy také pěkně obouvali. Lidi mi říkají: „Nečti to.“ Ale když ona je tam tak nakoncentrovaná lidská zloba a i textově to občas bývá zajímavé! Do ksichtu mi ale nikdo nikdy nic neřekl. Což je pro mě asi nejdůležitější. Ale to, co je na internetu, to je prostě zlé.
Na Facebook jste se přidala poměrně nedávno.
Stránka Mucha vznikla asi před čtyřmi roky. Na svůj soukromý profil už nedávám ani své děti, protože jsem zjistila, že tam mám spoustu lidí, které když potkám na ulici, ani mě nepozdraví. Můj manžel je o třináct let starší a dává mi k dispozici optiku někoho, komu jsou tyhle věci naprosto cizí. Možná se trochu těším na období, kdy budu také tápat a nechápat, co se děje. Až budu stará. Protože už teď je ta doba dost zvrácená.
V čem přesně?
Lidi méně žijí a více vysílají živě. Hodně pozoruji lidi, kteří spolu sedí a jedou mobily. Občas mě to tak zaujme, že si to i vyfotím. Plánuji jednou uskutečnit výstavu, která se bude jmenovat Spolu a budou na ní zachyceni lidi, kteří spolu někde sedí a zírají do telefonu. Přijde mi to jako sci-fi. Zrovna včera jsem viděla skupinu asi dvaceti holek. Seděly na schodech a vůbec spolu nemluvily. Ještě tedy občas něco hrají. Ale přijde mi to jako z pohádky. Stalo se to tak samozřejmé, že už nikdo ani nevidí, že z toho neandrtálského a lidského je to právě stroj, co nás strašně zaměstnává. A mě samotnou se*e, že se telefonem nechávám rozptylovat.
Jak tedy vnímáte sociální sítě?
Už ani nevím, jak se dělaly koncerty, když nebyly facebooky. Je to fakt důležitý prvek, co se týče sebeprezentace. Jenomže ne každý má co nabídnout a lidi tam opravdu denně sdílejí ho*na. Facebook vzbuzuje v lidech pocit vlastní důležitosti, což je asi v pořádku. Člověk potřebuje pocit, že není zbytečný. Ale už je toho trochu moc. Už si ani nedokážu představit, co bude dál. Věci jako Google brýle mě opravdu děsí. A stejně civilizace během pár desítek let vychcípá. Naprosto právem. To, co s planetou děláme, je děs.
Nechtěla jste někdy složit politickou píseň?
Když vidím, co se stane po natočení klipu o Brně, do politiky se nehrnu. Nedávno jsem sdílela obrázek Václava Klause mladšího, jak ho z boku ofukuje větrák. Pod tím bylo napsáno: „Ty nejlepší větráky na Mall.cz.“ Málem jsem se počůrala smíchy. Za tři týdny potom jsem hrála na soukromé akci hoteliérů a Klaus se zjevil v publiku. Vzpomněla jsem si na ty větráky, ale on byl strašně milý. Dokonce mi pomohl s kytarou do taxíku. Ale to by asi na jeho místě udělal každý. Veřejně se vymezovat proti tomuto člověku fakt nemám důvod. Já ani do politiky moc nevidím. To si nechám vysvětlit od Kamila. Vím, co je černá a bílá. Co je dobrý a zlý. Ale kdybych se pletla do něčeho, čemu nerozumím, tak bych ze sebe udělala akorát idiota. Politika je tenký led. Zvláště dneska.
Co posloucháte doma za hudbu?
Teď jsem Kamilovi přivezla německou dechovku a strašně se mu líbí. Hudbu posloucháme, ale vybírám si. Ono to svádí, nechat hudbu puštěnou jako v kavárně a neřešit, co hraje. To já řeším pořád.
Má dcera Johanka hudební idoly?
Sama si hudbu nepustí. Ale ví, co je trendy. Jednou jsme byly na koncertě Slzy a zná všechny Ariany Grande. Ale vůbec to nehodnotím. Já jsem v jejím věku jela Spice Girls. Určitě má ráda i některé písničky, které poslouchám já. Třeba St. Vincent. Ale hudbu nefrčí, bohužel. Ovšem chodí zpívat do sboru.
Byla jste v dětství za outsidera?
Jo, ale nijak jsem tím netrpěla. Měla jsem kamarádky nebo spíš kamarády. Problém se mnou měly spíše autority. Ale že bych trpěla izolací, to ne. Navíc jsem měla dva bráchy, kteří mě dokonale připravili na život. Kamkoli jsem přišla, tak to byla ta malá Muchová. Všichni bráchy znali a automaticky mě brali mezi sebe, za což jsem jim strašně vděčná. Ale nebyla jsem asi úplně normální. Pořád jsem měla nějaké kázeňské problémy. Drzá jsem byla, tedy podle nich.
Měla jste trojky z chování?
Měla. Důtky a poznámky pořád. Ve třetí třídě jsem měla dokonce třicet šest poznámek. Měla jsem ale i větší průsery. Třeba jsme vylezli na střechu školy. A snad tam bylo i nějaké kouření na záchodech.
Proč jste lezli na střechu?
Protože to bylo skvělý a vysoko. Ale na žádný větší průšvih si nevzpomínám. Ale jako matka slovo průser používám málo. Průsery se dnešním dětem vůbec nedějí, protože nechodí ven.
Nekouří a nelezou na střechy.
Průser je, když někde nechají klíče. No bože. Johanka akorát pořád něco zapomíná. Opravdu moc. A já jí zase úplně rozumím. Ona je hlavou někde jinde. Dětství je o průserech - a ty dnešním dětem trošku chybí. Já vím, ve městě přece nepošlete děti do parku hrát si samotné. Ale lidi obecně jsou dneska zalezlí doma. Dala bych to zase za vinu mobilům. Neplní primární funkci - domluvit se na srazech. Naopak. Vůbec je nerealizují.
Často sama sebe shazujete jako muzikantku. Že prý neumíte hrát na kytaru.
To samozřejmě pořád platí. A je to jeden z největších úletů v mém životě. Své písničky zahraji, ale nic víc po mně nikdo chtít nemůže. Já vím, co je to za dril, naučit se hrát na hudební nástroj. Stejně tak vím, že na to nemám, sedět a cvičit. A to asi stejně není cesta pro mě. Hrála jsem šest let na klavír, ale kytaře moc nerozumím. Nějakou logiku to v sobě má, takže jsem se naučila, aby to bylo alespoň zvukově zajímavý. Jediný, co umím, je asi zpívat. A stejně každá písnička vzniká primárně z krku.
Pracujete na svém hlase?
Chodím k učitelce zpěvu. Ne abych vychytala techniku, ale abych se udržela funkční po delší dobu. Opravdu do toho dávám všechno a pět dní koncertů po sobě už není sranda. Navíc když to ještě prokládám večírky. Učím se tedy myslet na to, že to musí vycházet z těla, zapojit všechny svaly. A zjišťuji, že je to strašně náročné. Je to hodina a půl absolutního megavýkonu. Jestli máme za tu celou dobu dvě tiché písničky? Fakt se hodně nařvu. Pátý koncert už mi nepřijde, že zpívám, ale že mi platí za to, že jedu někam křičet.
Letos sice nebudou ceny Slavík předávány, ale je to cena, kterou byste chtěla?
Ani ne. Loni jsem byla na 24. místě. I když každá cena je hezká. I odznáček od Putina, že? Takže kdyby mi ji dali, samozřejmě si ji vezmu. Je to čest. Ale dostávat ceny není účel toho, co dělám. Letos třeba v cenách Anděl zabodovali J. A. R. To se stává zřídka, že si řeknu: Tohle je opravdu jedna z nejlepších českých kapel. Ale pak tam jsou věci, které jdou úplně jiným směrem než já.
Například?
Třeba Kryštof. Opravdu nechápu jejich úspěch. Já si dokonce říkám, jestli si ty lidi na koncertech nepřidávají ve Photoshopu. Jak může tolik lidí chodit na takovou kapelu? Ten borec používá v textech asi pět slov, které neustále různě ohýbá. Srdce být, srdce bít. To je tak strašně stupidní. K vajíčkům ráno asi v pohodě. Ale nemá to vůbec žádnou hloubku, opravdu ne. Ale hodně musím vzít na milost Tomáše Kluse. Jeho hudbu neposlouchám, ale už jsem se s ním párkrát sešla a taky ho trošku sleduji. Třeba teď ty antibabišovské protesty - OK. Já si na Colours of Ostrava prostě ráda zahraji, protože tam hrají The Cure. To by byl zase politický akt - a já si říkám, ještě že takový vliv nemám. Ale Tomáš Klus, on je strašně hodný člověk, hodný kluk.
Dokonce o vás řekl, že jste ho uhranula.
Jo, on mi půjčil i popruh na kytaru. A setkání s ním, to je jako s Václavem Klausem mladším. Kdybych vymazala internety, telefony a informace, které z tama přicházejí, tak prostě reaguji na lidi tak, jak to probíhá v běžném světě, kde si je mohu osahat. Kdybych měla reflektovat všechno, co si přečtu? Tak by to asi nešlo.
