18. dubna 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Dejvická boduje. Skrytě temné Přízraky jsou pečlivě budovanou inscenací

Sehraná dvojice. Klára Melíšková a Martin Myšička na sebe v v Přízracích... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sehraná dvojice. Klára Melíšková a Martin Myšička na sebe v v Přízracích... | foto: FOTO DEJVICKÉ DIVADLO – HYNEK GLOS

PRAHA  Režisér Jiří Pokorný nastudoval v Dejvickém divadle hru norského dramatika Henrika Ibsena Přízraky. Znalce svých her i režijního stylu překvapil pokornou službou dramatikovi a střídmým pojetím založeným především na herecké souhře.

Už výběr titulu je tentokrát pro Dejvice nezvyklý, mnoho klasiky se tu zvlášť v poslední době neodehrálo. A Jiří Pokorný, v mládí autor drsných her ze současnosti a razantní režisér, se tu představuje jako inscenátor ctící dramatikův text téměř pietně, neškrtá, neupravuje.

Snad kromě pár drobností, které zvýrazňují charaktery postav, třeba mladá služka Regina směšně baží po tom, aby se stala součástí lepší společnosti a legračně komolí francouzské bonmoty. Je to taky jeden z prostředků pečlivě odvažované ironie, která ději navzdory jeho tragice dodává příjemnou lehkost.

Pokorný se má o co opřít, protože překlad Františka Fröhlicha je současný a mluvný. Asi by také stálo za to připomenout, že Přízraky koncem osmdesátých let nastudoval v Libni Jan Nebeský se Zdenou Hadrbolcovou a Davidem Prachařem, inscenace se pak přenesla do Řeznické, kde ve stísněném prostoru ještě nabrala na sugestivitě.

Pokorného Přízraky jsou také temné, ale skrytě, tušeně, nejprve působí trochu jako veselý vaudeville. Hra má celkem dlouhou expozici a tragické vyústění přichází až v druhé půlce, jde tu především o vztah matky a syna, který prochází děsivými peripetiemi.

Je to klasické ibsenovské drama, ve středu dramatikovy pozornosti je psychologie, lidské pudy, někdy až démonické úzkostlivě skrývané osudovosti, které dřív nebo později dospějí k tragédii. Ibsenovy ženské postavy jsou silné, ale zápasí s podmínkami, které pro ně jsou nepříznivé. To je sice dobově podmíněné, ale postavy fungují dobře i dnes, mají svůj obecně lidský rozměr.

Taková je samozřejmě i Helena Alvingová, vdova po „komořím“ žijící ve venkovském sídle na pochmurném západním pobřeží Norska. Helena svůj život protkala nitkami lží a předstírání, aby ze svého manželství vyšla aspoň trochu se zdravou kůží. Uzavřela se do ulity v naivní víře, že nic z toho, čeho se obává, se nestane, syna Osvalda nechala odejít do Paříže a pod svou střechu přijala mužovu nemanželskou dceru Reginu. Vlastní citový život pohřbila, někdejší sympatie k pastoru Mandersovi už spíše vyvanuly.

Duel osobností

Klára Melíšková hraje Helenu skvěle. Nastupuje jako oduševnělá a rozkvetlá secesní krasavice. Působí tak spokojeně a lehkomyslně, je i roztomile koketní, ale skrývanou nejistotu, vnitřní chvění nelze přehlédnout. Je to těžký part, zvlášť když se v závěru dramatu propadá do absolutního zoufalství, které však zahraje civilně, uměřeně, bez trhání se na cáry, spíš v jakési strnulé nevěřícnosti, marné obraně proti skutečnosti.

V první části inscenace je jejím partnerem převážně pastor Manders v podání Martina Myšičky, který je místy až odtažitý, úzkostlivě dbající na dekorum, ale i on má zjevně své choutky a běsy, což režie zdůrazňuje jemnou nadsázkou, třeba jako jeho mlsné pokukování po Regině. Melíšková a Myšička na sebe výborně slyší a jsou sehraní, inspirují se navzájem.

Do duelu Heleny a Manderse občas razantně vstupuje Regina Veroniky Khek Kubařové, je to zdravě drzá dívčina, vnášející svou neskrývanou přímočarostí do děje jediný jasný tón. A ještě je tu její nevlastní otec, truhlář Jakub Engstrand, kterého Pavel Šimčík vybavil zvláštní kombinací medvědovité ňoumovitosti a vypráskanosti.

Tradiční inscenace

Jestli má někde inscenace slabé místo, pak je to Osvald Vladimíra Polívky. Mladý herec zjevně dává roli maximum, velkou energii, ale tento typ velké dramatické postavy mu příliš nesedí, své duševní stavy pojímá víceméně jako ilustrativní sóla.

Zejména se to ukazuje v závěru, kdy zbytečně expresivně předvádí blížící se šílenství v několika záchvatech, pro což ani není příliš opora v textu, Osvald v podstatě náhle vyhasne. Text by býval stačil, oč jde, je v něm řečeno dost jasně.

Závěr, kdy se znavený Osvald vrací do rodného domu po hašení požáru a začnou se odhalovat kruté pravdy, se také poněkud rozpadá, tady by asi pár škrtů jen prospělo, pocit rozloženého konce ubírá na celkovém vyznění.

Protože jinak jsou Přízraky sice tradiční, ale s detailní pečlivostí budovanou inscenací, která ukazuje, že Dejvice mohou klidně takovou linii pěstovat, herce na ni mají.

HENRIK IBSEN: PŘÍZRAKY

Překlad: František Fröhlich

Scéna: Petr B. Novák

Kostýmy: Alena Dziarnovich

Dramaturgie: Eva Suková

Dejvické divadlo, premiéra 15. 4.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz