Děsivý šum radiace. Minisérie Černobyl přesvědčivě vystihuje nedávnou historii

Reaktor čtvrtého bloku jaderné elektrárny v Černobylu explodoval po nezvládnuté technické zkoušce v časných ranních hodinách 26. dubna 1986. Požár, který vypukl, likvidovali zprvu hasiči bez jakékoli speciální ochrany a podobně na tom byla obsluha elektrárny, jež se pokoušela obnovit čerpání vody do reaktoru. Enormní dávky radiace dostávaly v průběhu dalších dní, týdnů a měsíců tisíce lidí, kteří se podíleli na likvidaci následků katastrofy. O přesném počtu obětí jaderné havárie se dodnes vedou spory, s jistotou se však hovoří o desítkách mrtvých v období krátce po výbuchu a mimo jiné také o mnoha tisících případů rakoviny štítné žlázy u dětí a mladistvých z oblastí postižených radiací.

Odborným dohledem nad likvidací škod a vyšetřováním příčin neštěstí byl pověřen Valerij Legasov z moskevského institutu pro jadernou energii. Ten je také první postavou, kterou diváci v prologu minisérie spatří – ovšem až dva roky po výbuchu. V ten den, na výročí katastrofy, se totiž Legasov oběsil. Pravděpodobně proto, že viděl a věděl příliš mnoho.

Osudová směna

Tři díly minisérie, které dostali recenzenti předem ke zhlédnutí, se méně zaobírají tím, co přesně katastrofu způsobilo (i když se to Legasov snaží vypátrat a závěr série má patřit soudnímu procesu s viníky), a mnohem větší důraz se klade na příběhy těch, kdo se musejí s problémem, jaký lidstvo ještě neřešilo, vypořádat. Nejemotivnější z mnoha splétajících se dějových linek je příběh inspirovaný skutečným osudem Vasilije Ignatěnka, jednoho z hasičů, kteří dostali nejhorší zásah záření a v následujících dnech zemřeli – po krátkém zdánlivém uzdravení – v krutých bolestech, s rozpadajícími se tkáněmi. Série je protkána i dalšími mikropříběhy těch, kdo byli povoláni k záchranným pracím a buď o rizicích mnoho nevěděli, nebo nedostali na výběr.

Hrdinství a oběti záchranářů, horníků nebo posádek helikoptér, usilujících o zabránění ještě mnohem horším následkům katastrofy, kontrastují s trestuhodným jednáním těch, kdo důsledky neštěstí zhoršili svou ignorancí nebo snahou ututlat selhání: zástupce hlavního inženýra Anatolij Ďatlov, jenž velel osudové směně, dlouho a navzdory očitým svědectvím odmítá uznat, že reaktor vybuchl, protože to podle jeho znalostí a přesvědčení zkrátka není možné. Jednou z nejvýmluvnějších situací je narychlo svolaná schůze vedení elektrárny a místních funkcionářů, kteří se snaží vyřešit fatální problém politicky. Schůzi v zasedací místnosti již vybuchlé a hořící elektrárny, jejíž katastrofální stav odmítají uznat, korunuje nadšený potlesk...

Hororová atmosféra

Realistický pohled na situaci (se sklonem k těm nejpesimističtějším výhledům) přináší až zmíněný odborník Valerij Legasov, kterého ráno po výbuchu přiváží z Moskvy do Černobylu místopředseda rady ministrů Sovětského svazu Boris Ščerbina, pověřený politickým a organizačním dohledem nad likvidací škod. Jejich napjatá spolupráce zastřešuje děj minisérie a jejich dialog je také obvykle použit, když je potřeba něco divákům vysvětlit – princip jaderné elektrárny (ten Legazov vysvětluje Ščerbinovi pro větší efekt pod pohrůžkou vyhození z vrtulníku) nebo dopady záření na lidský organismus (to už se odehrává v podstatně smířlivější náladě lidí, kteří jsou na jedné potápějící se lodi). Do děje výrazně vstoupí i běloruská jaderná odbornice Uljana Chomjuková (ta jako jedna z mála nemá konkrétní reálnou předlohu), která Legasovovi mimo jiné navrhne spásný zlepšovák. Objeví se generální tajemník strany Michail Gorbačov i šéf KGB.

KABÁT: Poučení ze seriálového Černobylu? Hlavně se netvářit, že je vše v pořádku!

Obsazení je hvězdné (až do té míry, že to může mírně komplikovat uvěřitelnost některých postav a situací). Běloruskou expertku hraje Emily Watsonová, Legasova Jared Harris a komunistického byrokrata Ščerbinu Stellan Skarsgard. Posledně jmenovaný ztvárnil svého kontroverzního hrdinu impozantně – jako mimořádně inteligentního, charismatického pragmatika, který dokáže bez zaváhání posílat lidi na smrt, ale zároveň umí hrdě čelit vlastním neradostným vyhlídkám. Jak moc se takový profil potkává se skutečným charakterem sovětského manažera energetického průmyslu, je těžko soudit, pro účely hollywoodsky přistřihnutého katastrofického příběhu však funguje velmi dobře.

Odborníci na černobylské události nepochybně v minisérii odhalí řadu dotvoření či pozměnění skutečných událostí; například ikonický pád vrtulníku, k němuž došlo až po několika měsících od výbuchu při budování sarkofágu, umístili tvůrci už do prvních dnů po explozi. Přesto je zároveň jedním z kladů minisérie značný důraz na autentický dojem. Natáčelo se mimo jiné v litevském Vilniusu, jehož panelákové sídliště ze sovětské éry představuje ukrajinskou Pripjať. Výprava velmi důsledně a věrně pracuje se vzhledem tehdejšího sovětského světa – od vozového parku přes interiéry bytů až po kremelské paláce.

Velmi sugestivně se daří evokovat všudypřítomnost zákeřného zabijáka, smrtícího záření, před nímž není úniku; tak jako na autentických záznamech z černobylské katastrofy je jeho přítomnost někdy slyšet (projevuje se typickým šumem a praskáním) i vidět, jindy ji jen tušíme, ale o to je možná děsivější. Výjevy s postavami v plynových maskách v apokalyptických kulisách jsou stejně hrozivé jako scény z nemocnice, kde návštěvy dostávají neviditelné dávky záření od svých popálených příbuzných. Gradující hororovou atmosféru není třeba ani příliš dotvářet uměle vyhrocenými situacemi; její působivost je daná strašnou realitou, k níž odkazuje a kterou se nebojí ukázat v plné hrůze. Otřesné záběry pacientů, jimž nemoc z ozáření zlikvidovala kůži, jsou zážitkem pro silné povahy.

Hranice lidských schopností

Dosavadní filmografie scenáristy minisérie, osmačtyřicetiletého rodáka z Brooklynu Craiga Mazina, nedává mnoho indicií k tomu, že by tíhnul k žánru katastrofického dramatu nebo že by měl vyvinutý smysl pro reálie a mentalitu sovětského světa – napsal mimo jiné scénář k třetí a čtvrté bláznivé komedii Scary Movie a k Pařbě v Bangkoku. Režisér Černobylu, Švéd Johan Renck, je zase především vyhledávaným tvůrcem reklam a hudebních klipů (natočil mj. videa Blackstar a Lazarus Davida Bowieho), ale má na svém kontě také třeba tři epizody seriálu Perníkový táta.

Dohromady v každém případě stvořili dílo, které přesvědčivě, efektně, ale snad bez velkého přehánění vystihuje neblahou kapitolu nedávné historie. Je důrazným mementem hranic lidských schopností ovládnout to, co člověk uvedl do pohybu, a zároveň připomínkou obdivuhodných lidských schopností postavit se katastrofě, když už k ní došlo.