24. května 2019 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Diváci opouštějí svá místa. Režisér Pitínský se Proustova ztraceného času nedobral

Kostýmy v inscenaci variují touhu po výstřednosti. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kostýmy v inscenaci variují touhu po výstřednosti. | foto: NÁRODNÍ DIVADLO BRNO

BRNO Mahenovo divadlo uvedlo jako první v zemi českou adaptaci sedmidílné ságy Hledání ztraceného času. Ambiciózní projekt Národního divadla Brno je však v režii J. A. Pitínského ponejvíce dlouhou, nepřehlednou a poněkud manýristickou podívanou, která vyhání diváky z hlediště.

Sedmisvazkový román Marcela Prousta Hledání ztraceného času platí za dílo, které nelze převést na jeviště. A cosi na tom bude. Zastavme se tedy logicky nejdříve u scénáře. Představení vychází z nerealizovaného filmového scénáře, na němž pracoval držitel Nobelovy ceny Harold Pinter s režisérkou Di Trevisovou. Adaptace vznikla v roce 2000 pro Royal National Theatre v Londýně a snaží se postihnout Proustův autorský styl: ne formálně co do délek souvětí (některá v knize mají i přes dvě strany), ale spíše napodobením prolínání se různých časových období s četnými – zdánlivě nahodilými – vzpomínkami. Přes tři tisíce stran a tři sta padesát jmenovaných postav v nedokončené heptalogii se tady „smrsklo“ do více než čtyř desítek figur. Výsledkem je ovšem jakási spletitá a překombinovaná skrumáž, kterou ani režisér příliš nerozklíčoval.

K základním tématům knihy patří čas a naše schopnost percipovat jeho plynutí. Ostatně je to i sám personifikovaný Čas, který je tady jako všudypřítomná dramatická postava a jemuž patří i poslední replika scénáře. V Pitínského inscenaci dostala tato entita podobu staré japonské gejši. Stojí u portálu a občas aktérům diktuje pauzu, komentuje intenzitu jejich projevu či pronáší časová vročení textu.

Hned na úvod se snaží režie substanci času dostat do diváckého povědomí tím, že Marcel se svojí matku (Proust byl skrytě homosexuální se silným oidipovským komplexem) zarecitují část slavné Apollinairovy básně Pod mostem Mirabeau. Právě v ní klokotají lásky a čas – tedy dvě základní entity prózy i brněnské inscenace. Pitínský se snaží posléze vytvořit jakési defilé dvou desítek postav a možná už tady se publiku začne motat hlava.

Metaforická pinakotéka

Jistým diváckým klíčem k inscenaci i vodítkem má být potom její výtvarný koncept. Tomáš Rusín vytvořil skutečně minimalistickou scénu, kterou tvoří vlastně jen velká bílá místnost. Tyto zdi podobně jako opona jsou občas pokropeny videomappingem s floristickými či geometrickými motivy. Stěna na horizontu má potom vyřezané velké plátno, do něhož jsou promítány Vermeerovy obrazy. O nejvýznamnějším nizozemském barokním malíři se totiž v textu hovoří a jeden z hlavních hrdinů prózy Swann o něm píše esej.

Rusínova scéna má připomínat i jakousi metaforickou pinakotéku, v níž se hemží, navzájem se pozorují a jsou také pozorovány proustovské postavy. Režisér Pitínský v tomto prostoru však neodlišuje hromadné scény v kontrastu s detaily, velké hromadné obrazy jsou inscenovány podobně jako monologické pasáže.

A tak jakási monotónnost Pitínského režie stvrzuje jenom statičnost Rusínovy scény (hýbající se promítané motivy to nezachrání a jsou jen efektní mašličkou), na níž je kdoví proč vykryté orchestřiště, aniž by se v tomto prostoru navíc odehrála jakákoliv větší akce. Kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové variují onu šlechtickou i současnou touhu po výstřednosti (homosexuální Baron de Charlus zjevem připomíná módního návrháře Karla Lagerfelda), jejich jednobarevná unylost však ploský dojem z inscenace taktéž posiluje. Kostýmy se nápaditě otírají o vlny dnešního módního snobismu; celý shluk figur, motivů a reminiscencí však také nerozpletou. Jako náladotvorný moment Pitínský celé dění podkresluje muzikou. Kromě původní scénické hudby Richarda Dvořáka zazní v inscenaci téměř všichni oblíbení Proustovi hudební skladatelé (jako Stravinskij, Debussy, Ibert či Beethoven).

Když scénou projede vlak

Je už jasné, že tento podivný scénický shluk všeho a ničeho se přenáší také na herectví. Celý soubor sice předpisově plní timing režie, interpreti ale místy marně zápolí s velikostí a nepřehledností scénáře. Nic nepomůže stylizování herectví v duchu Pitínského oblíbené poetiky, kdy herci své emoce či vnitřní stavy sdělují trhavým pohybem, stylizovaným gestem či grimasou. Jsou tady hezké a nápadité momenty, jako je dívčí sextet v plavkách, jehož pohybové akce v zadním plánu doprovodí jeden z výstupů. Na tři a čtvrt hodiny je to ale málo. Mezi ostatními má vyčnívat žlutě kostýmovaný Marcel, tedy sám autor, tady v podání Viktora Zadražila. Mladý herec známý jako Palach ze stejnojmenného filmu ovšem také nenabídne strukturovaný, plastický projev a místy je ponejvíce zavalen plněním režijních požadavků. Ctižádostivá inscenace aspirující na divadelní událost se jí bohužel nestala.

Už dlouho jsem v Národním divadle Brno neviděl tak velký odliv diváků o přestávce. Masový exodus publika o kvalitě titulu jistě nijak nevypovídá, o jednom však svědčí. Přihlížející toto poněkud natahované a nepřehledné zrcadlení času, vztahů, míst, vzpomínek, ve kterých se mísí epochy, estetické styly a hlavně pomíjivost s věčností, prostě nevzalo.

Jedna z největších hvězd současného evropského divadla, polský režisér Krzysztof Warlikowski, přiveze koncem května do Brna svoji ambiciózní a vášnivou adaptaci Proustova románu Hledání ztraceného času nazvanou Francouzi. Bude v ní pátrat po kořenech evropské identity i myšlení a Janáčkovým divadlem přitom nechá projet vlak. Uvidíme, kam dorazí tato inscenace…

MARCEL PROUST: HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

Režie: J. A. Pitínský

Adaptace: Harold Pinter, Di Trevisová

Překlad: Martin Sládeček

Scénografie: Tomáš Rusín

Kostýmy: Zuzana Rusínová

Hudba: Richard Dvořák

Činohra Národního divadla Brno, premiéra 12. 4.

Luboš Mareček, divadelní publicista

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!