Od Sinatry a Elvise po Stinga. Některá více, některá méně zdařilá, z některých kape med, na jiných cinkají rolničky. Na každém je zpravidla několik „povinných cviků“, tedy vánočních písní, které zná celý svět. A od roku 2009, kdy vydal svoje první, a doufejme, že i poslední vánoční album Christmas in the Heart dokonce Bob Dylan, už je asi možné úplně všechno.
To, že se svojí troškou do vánočního mlýna přišel i Eric Clapton, vlastně zas takový šok není, už pradávno je součástí toho nejstřednějšího středního proudu a asi se dalo čekat, že si tuhle povinnou diskografickou položku dřív nebo později odškrtne. Jestli je něco s podivem, tak to, že album mimořádně „invenčně“ nazvané Happy Xmas přišlo právě teď.
V roce 2016 totiž Clapton po mnoha letech vydal skutečně skvělé album. Po nevýrazných letech popového hledání či nepřekvapivého bluesového a jazzového revivalu byla deska I Still Do opravdovým comebackem. Určitě i díky návratu producenta Glyna Johnse, se kterým kytarista spolupracoval na dobrých deskách v 70. letech.
Na vánoční novince se za producentský volant opět posadil Simon Climie, který je bohužel spoluviníkem těch nejhorších Claptonových desek posledních dvou dekád. Ne že by Happy Xmas bylo jako celek vysloveně nevkusné a že by koncept alespoň některé z vánočních písní posunout do bluesového modu byl úplnou střelou vedle.
Paradoxně nejhůř dopadly ale ty nejslavnější písně. Celkem hezky nabluesovatělé Bílé Vánoce shazuje tuctově sladkobolný orchestr. Z Tiché noci udělal Clapton odrhovačku jak z hospody po zavírací hodině. A Rolničky? Ty mají být poctou pro letos zemřelého dýdžeje Avicii, ale ten trapný elektronický kolovrátek s kytarovými přiznávkami by se styděl zveřejnit i úplný počítačový začátečník.
Když se albem člověk „proskáče“, narazí na solidní nahrávky, v zásadě standardní bluesové claptonovky, byť s vánočními texty. Ale na to, proč to celé vlastně muselo vzniknout, odpověď nedají.
