Fričův Misantrop tady a teď. Inscenace podává nudný obraz směšné společnosti

Stejně jako v případě Fausta i u Moliérovy hry se Fričovi daří opanovat jeviště vizuálně silným, opulentním gestem a klasický text vztáhnout na dnešní poměry: tématem jeho Misantropa je to, co jej (i nás) pálí tady a teď.

Inscenace začíná již před zhasnutím světel v sále. Technici dokončují přípravu scény, po jevišti se také pohybují Alcest (Vladimír Javorský) a Filint (David Matásek) a jejich vstupní dialog na toto dění plynule naváže. Inscenace, řečeno s klasikem, vystupuje z reality – a u této reality také zůstává.

Děj je umístěn do současného prostoru jakési exponované společenské události: centrální místo, obklopené ze stran diváckými tribunami, je přepůleno stěnou z televizních obrazovek, na které se, spolu s nahrávkami z mobilních telefonů jednotlivých figur, přenáší dění ze zadní části, ve které probíhá raut a v níž se také vede společenská konverzace.

Lazarus počesku. Poslední velké dílo Davida Bowieho uvede divadlo Komedie

Jde o prostředí sociální vrstvy, která tak říkajíc určuje dnešní společenský diskurz – snobské a povrchní hipsterské kultury. Postavy plkají o aktuálních problémech, pojídají „správné“ pokrmy, jezdí na městských Rekolech a vše neustále dokumentují na své mobily.

Nad scénou visí vzhůru nohama socha kýčovitého jelena (coby odkaz na známou „cool“ sochu Davida Černého) a to staré, nepotřebné (antické sochy) leží v prostoru předscény jako ve skladišti...

Frič prostředí „navoněného hovna“ (jak by se také dal uvedený svět nazvat podle jednoho okamžiku, kdy postava sluhy jakýmsi přípravkem opečovává ohromnou umělou květinu) vykresluje s náležitou jízlivostí. Předvádí panorama směšných figur: hiphopera Oronta (Igor Orozovič), zadumanou intelektuálku Eliantu (Jana Stryková), dvojici vzorově vypadajících hipsterů Akasta (Jiří Suchý z Tábora) a Klitandra (Jan Bidlas) či femme fatale celé komunity Celimenu, představovanou – což lze zajisté vnímat jako Fričovu poťouchlost – Kateřinou Winterovou, kterou je možné díky jejím kulinářským televizním prezentacím považovat za jednu z tváří hipsterské kultury.

To vše je svět, jímž je zhnusena ústřední figura hry Alcest. Vladimír Javorský jej hraje jako střízlivého intelektuála devadesátých let, na nějž padá doslova existenciální tíseň. Javorského reakce v úvodu hry, po otázce pragmatického přítele Filinta „Co byste vlastně od lidí chtěl?“, působí velice niterně a naléhavě.

Bohužel, režisér před dramatickým rozpracováním vztahu Alcesta k představitelům společnosti, a vlastně i vztahů mezi postavami této společnosti, převážně upřednostňuje syté a barvité vylíčení dané komunity. Alcestovo vstupní hoře se z inscenace brzy vytrácí a v centru pozornosti zůstává obraz směšné společnosti. Obraz, který je ovšem statický, chladný a v konečném výsledku i nudný.

Téma hlavní figury se v inscenaci vrací až v samotném závěru, kdy hrdina poté, co poznává, že Celimena, již osudově miluje, se není ochotná vzdát tohoto prostředí a odejít s ním pryč, a Elianta, již měl „v záloze“, dává přednost Filintovi, jako zoufalý akt, jímž chce pohnout společností, volí sebeobětování: zabíjí se a jako Kristus se této společnosti (coby „pokrm“) dává všanc. Jenže s ní, jak se zdá, to nic nedělá a dál zůstává uvězněna ve svém kýči (viz interpretace srdceryvné písně Nothing Compares 2 U zpívané Celimenou, která je zde vypodobněna jako Panna Marie)... Jde o silný obraz – který ale zásadní handicap Fričova kusu již nenapraví.