Neděle 12. července 2020svátek má Bořek 9 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Miloval české švestky, říká o svém otci Josefu Svobodovi výtvarnice Hejnová

Mezi modely svých scén. Josef Svoboda v roce 1993, kdy mu byl udělen... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mezi modely svých scén. Josef Svoboda v roce 1993, kdy mu byl udělen... | foto: ČTK

PRAHA Od narození scénografa Josefa Svobody uplynulo 10. května sto let a na podzim se k tomuto výročí uskuteční odložená výstava v Galerii Středočeského kraje. Jeho dcera, kostýmní výtvarnice Šárka Hejnová, přibližuje otcovo novátorství, houževnatost i posedlost tvorbou. Byl schopný za noc přemalovat prospekt, když nebyl spokojený, já byla mrtvá, on ve svém živlu, říká.

LN: Váš vztah s otcem byl i pracovní, jako kostýmní výtvarnice jste byla v jeho týmu. Jak vám to spolu šlo jako otci a dceři?
Život s geniálním otcem nebyl jednoduchý, i když na druhou stranu to bylo krásné, protože byl moudrý člověk, hodně mi předal, hodně mě naučil. Mohla jsem s ním pracovat i v cizině, dělali jsme spolu hlavně opery a byla to vážně skvělá spolupráce, protože on šel vždycky rovnou k věci. Přišel režisér s textem a táta se zamyslel, přimhouřil oči a bylo jasné, že okamžitě ví, jak to bude vypadat. Režisérovi nabídl pivo a řekl mu – počkej tady na mě. Já u toho seděla a čekala, co se bude dít. Táta šel do své dílny a vyřízl z polystyrenu scénu. Uměl to rychle a hned to přinesl a začal to upravovat a hýbat s tím a já měla pocit, že už je i režie hotová. Byl nesmírně houževnatý, a na mě a mámu tedy moc času neměl, já jsem si to s ním užila hlavně v té cizině.

LN: Traduje se o něm, že byl skutečný fanatik práce a divadla. Zajímalo ho něco jiného než divadlo?
Ženské se mu určitě líbily. Ale vážně, měl své touhy. Miloval auta, hrozně si přál mít mercedes, ale u něj to nebyla žádná snobárna, jeho auta bavila, těšil se z toho, jak stroj funguje, jak je perfektní, bavilo ho jezdit přírodou. A taky měl rád ranní procházky se psem, ovšem prací byl doslova posedlý. I když jsem mu dělala kostýmy a šlo o naši společnou práci, bylo leckdy těžké se s ním potkat, byl to často horor. Několikrát jsem za ním jela, abychom probrali nutné věci, a pak jsem viděla, že mě stejně nevnímá, tak jsem šla pryč a přijela zase znova. Promíjeli jsme mu to, protože ho nešlo zastavit. My jsme prostě museli všichni počkat, až on si ten čas udělá. Byl tvůrčí a nesnesl, když musel zahálet. Přišla třeba návštěva a ta ho nebavila, tak se sebral a odešel do svého ateliéru a máma šílela.

LN: Měl i v zahraničí své režiséry, s kterými pracoval kontinuálně?
Tak třeba dělal často s režisérem Götzem Fridrichem nebo s Giorgiem Strehlerem. Dost často se stávalo, že ho režiséři oslovovali opakovaně, také s Lawrencem Olivierem dvakrát spolupracoval v divadle Old Vic. Bylo neuvěřitelné, že pracoval s mnoha režiséry, a přitom každý měl svůj styl a vyhraněný charakter. Táta byl otevřený všemu a bavilo ho zkoušet nové věci. Měl dar inspirovat druhé, což jsem si víckrát mohla ověřit sama na sobě. Měli jsme dělat třeba Ibsenova Strašidla v Antverpách. Táta měl skvělý servis od mé matky, takže se mohl práci věnovat na sto procent. Já měla tehdy malé děti a to on nebral v potaz, v neděli zavolal a nařídil mi, abych přijela. Oznámil mi, že dorazil režisér a bude schůzka. Já zrovna mezi kašičkami a plínkami, neměla jsem ani přečtený text ve francouzštině, ale sebrala jsem se a přijela.

Režisér seděl s pivem u stolu a táta byl dole v pracovně a na stole ležela monografie Edvarda Muncha. Tak to je mi jasný, to už táta ví, jak na to, a my budeme jen poslouchat. A on mi povídá, ten Munch je pro tebe, ty uděláš kostýmy jako on. Jak jako Munch, vždyť pokud jde o hadry, má jen Výkřik a pak už jen nějakou bábu zezadu v červené a žluté! Jenže vzápětí jsem to pochopila, táta po mně chtěl, abych udělala monumentální kostýmy, on nesnášel ornamenty, chtěl to čisté a jasné, tímto směrem mě vždy vedl a to byl pro mě dar. Myslím, že vlastně neměl rád kostýmní výtvarníky, protože mu tu čistou scénu určitým způsobem zaplevelili.

LN: Šel z jedné práce do druhé, to nikdy nebyl unavený nebo otrávený?
Ne, on tím vážně žil a pořád mu to šlo. Jeli jsme dělat Strindberga do Belgie a tam byl připravený prospekt. Viděla jsem hned, jak je nespokojený, chodil dokola a mračil se a pak řekl, to se musí přemalovat, to je celé špatně a ukázal ty návrhy a oni, že by to snad tak do týdne zvládli. Ne, dejte sem barvy, a okamžitě se na to vrhnul, celou noc jsme to přemalovávali. Já už byla mrtvá a on byl ve svém živlu a unavený nebyl vůbec. Dokázal v jednom týdnu absolvovat x přejezdů či přeletů i do různých zemí a nevadilo mu to.

LN: Byl v pravém slova smyslu novátor, vlastně vynálezce a spoustu vynikajících tvůrců zásadně ovlivnil. Kde měl kořeny, z čeho čerpal?Jeho otec byl truhlář v Čáslavi a táta mu pomáhal v dílně a taky se nejdřív vyučil truhlářem. A pak teprve šel na školu pro vnitřní architekturu. Miloval matematiku, fyziku a biologii a hodně se tím zabýval a to mu pomohlo. Chodíval třeba do kostela a pozoroval tam úžasné průniky světla. A také hodně vycházel z přírody, jeho slavná světelná rampa SVOBODA, to je světlo v lese, světlo pronikající skrz větve stromů. Přijeli jsme do divadla v Paříži, na scéně viselo něco, co vypadalo jako hadr, který měl mít konkrétní tvar. Že prý to nejde. Tak vzal papír a napsal nějaké vzorce a řekl – takhle to vypočítejte a pak to udělejte, a skutečně to pak fungovalo. Tehdy nebyl internet a digitální úložiště, tak my ho máme v garáži ve stovkách krabic a v jeho archivu, kde je úplně všechno, vše měl vyfocené, jako podklady pro svoji práci – hory, ptáky, skály, trávu, kameny... Jeho projekce jsou co kus, to originál, to už nikdo dnes nedělá.

LN: A co s tím vším budete dělat, není škoda nechat to takhle ležet ladem?
Mám plán, že bych sehnala nějaký prostor, kam by se převezly tátovy věci, protože pořád někdo něco potřebuje. Vždyť jsou tady šanony se sedmi stovkami tátových inscenací. Takže tam by lidé mohli bádat a mohl by tam být výstavní prostor, mohly by se tam dělat workshopy. Mám také oporu v synovi, který mi s tím pomáhá. Samozřejmě bude složité sehnat na to peníze.

LN: Delší dobu připravujete výstavu ke 100. výročí narození svého otce. Jak to s ní po řadě peripetií a odkladech nakonec bude?
Výstava se otevře 10. října v Galerii Středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře a potrvá až do ledna příštího roku. Kurátorem je Giorgio Ursini, který už dříve udělal skvělou tátovu výstavu v Madridu. Je to bohemista, rodák z Lublaně, v Praze vystudoval režii na DAMU a tátově tvorbě se skutečně systematicky věnuje, těch výstav udělal celou řadu.

LN: O zahraničních režisérech jsme mluvili, doma měl táta Krejču a Radoka. Byli i jiní režiséři?
Měl rád Mirka Macháčka, s tím si moc rozuměl. A ještě taky Evalda Schorma. To byli kamarádi stejně jako Otomar Krejča, s tím jsme jezdili na dovolenou, jednou jsme se dokonce na té společné dovolené v Soči přiotrávili.

LN: Pracoval na Západě v době, kdy to znamenalo být zadobře s režimem. Váš syn se tomu v dokumentu Divadlo Svoboda nevyhnul. Také tam víckrát zazní, že to uměl s režimem koulet, ale marná sláva, i přes ten pragmatismus, s nímž se kvůli práci upsal čertu, stejně pořád vychází jako geniální tvůrce. Jak vy to vnímáte?
Bylo to složité. Chtěl pracovat a venku o něj hodně stáli. Komunisti ho pouštěli a taky mu pokaždé sebrali půlku honoráře a hlídali ho. Pokaždé na něj někoho nasadili. Někteří mu vyčítali, že za takových podmínek nepřestal pracovat, ale on kdyby přestal dělat divadlo, tak by umřel. Vím, že nikoho neudával, chtěl jenom pracovat. Ale taky spoustě lidí pomohl, režiséra Ladislava Helgeho vytáhl z pošty, kde razítkoval obálky, taky dramaturgyni Milenu Honzíkovou dostal k sobě do Laterny magiky, stejně tak Evalda Schorma. Ester Krumbachová mohla díky němu rovněž pracovat.

LN: Proč neodešel do exilu, nebylo by to jednodušší?
Mnohokrát to mohl udělat, měl úžasné nabídky. Nechtěl, říkal, že je kluk z Čáslavi a patří sem. Miloval české švestky. Venku mě chtějí právě proto, že jsem český scénograf, říkal. Já tu musím být, protože to je moje zázemí, z kterého žiju.

ŠÁRKA HEJNOVÁ (* 1949)

Vystudovala VŠUP, obor divadelní a filmový kostým. Její přístup k divadelnímu kostýmu ovlivnili Ester Krumbachová a Zdenek Seydl, s otcem trvale spolupracovala od roku 1977. Jako kostýmní výtvarnice pracovala doma především v Národním divadle, Laterně magice, Činoherním klubu, DJKT v Plzni, věnovala se i filmovému kostýmu (spolupráce s Karlem Kachyňou, Jurajem Jakubiskem aj.). V zahraničí vytvořila kostýmy pro řadu inscenací ve významných divadlech (Sydney, New York, Ženeva, Marseille, Terst, Bologna, Vídeň, Paříž, Brusel či Antverpy).

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Na podzim může přijít katastrofa, varuje bývalý viceguvernér centrální banky

Pro Čechy je nebe nízko, píše ve své knize Mojmír Hampl. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Patří mezi nejtalentovanější a nejznámější ekonomy v Česku. V pouhých 32 letech se stal viceguvernérem České národní...

Velké srovnání cen zubařských zákroků. V regionech se liší i o tisíce

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Stomatologie je už léta oborem, v němž pacienti musí hodně platit. Pomalu se to ale mění. Akutní péče je díky větší...

Radit lidem, aby během pandemie seděli doma, byla chyba, říká Pavel Pafko

Přední chirurg a brzy osmdesátník Pavel Pafko má za sebou tři etapy... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Zdůrazňuje, že není žádný king, ani se nepovažuje za mimořádně talentovaného. Pavel Pafko prý jen pracoval víc než...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!