Devátého dubna 1917 otřásl francouzský umělec Marcel Duchamp představou lidí o tom, co je to umění. Člen tehdejšího hnutí dada koupil v New Yorku obyčejný pánský pisoár vyráběný firmou J. L. Mott Iron Works, vzal jej na výstavu Armory Show, kde jej obrátil na záda a postavil na piedestal přesně tak, jak se to obvykle dělává se sochařskými díly. Na předmět vlastní rukou přidal pouze podpis R. Mutt, rok 1917 a svému dílu dal název Fontána.
V centru současného umění DOX přistála vzducholoď pro snílky |
Organizátoři výstavy rozhodli, že něco takového se vystavovat nebude, a skandál byl na světě. Dílo se navíc záhy po výstavě ztratilo, přesto se podle mnohých historiků umění stalo nejdůležitějším artefaktem 20. století, naznačujícím, že dílo v klasické formě malovaného obrazu či vytesané sochy už nepřináší více krásy a potěšení než jiné lidské výtvory.
Ostatně už v roce 1912 Duchamp, který by mohl být vnímán jako autor pouhých několika děl, šachista a povaleč, prohlásil: „S malířstvím je konec. Dokáže někdy někdo vytvořit něco lepšího než vrtuli?“ O rok později vytvořil kolo na židli a rok poté jen podepsal odkapávač na lahve. Možná to vnímal jako hru a provokaci, ale jako první položil zásadní otázku: Co je úkolem umění?
Marcel Duchamp - umělec, bonviván a zapálený šachista. Portrét od slavného fotografa Mana Raye.
Od debat kolem Fontány uběhlo už sto let a umělcům se stále daří vyvolávat rozruch: díla a výstavy jsou dokonce zakazovány, řešeny v parlamentu nebo atakovány pohoršenou veřejností, která už se tedy přinejmenším sto let ptá, jestli tohle je ještě umění. Na tuto otázku mají teoretici připravenou spekulativní odpověď: Pokud je něco prezentováno ve výstavní instituci jako umění, měli bychom TO jako umění akceptovat. Originalita byla zmasakrována sériovou výrobou a později dostupností jakýchkoli obrazů; dnes už ji ani nikdo nepovažuje za hodnotu – umění vzniká aktuálně, má efemérní časovou trvanlivost, často je tvořeno kolektivně nebo existuje jen v datech.
Podoby umění
Ovšem žebříček top skandálních kousků umění je stále atraktivní a s odstupem času také pořád korigovaný. Především je politicky nekorektní – bere v úvahu pouze euroamerické produkty civilizace, která se v minulém století považovala za dominantní. Jackson Pollock zrušil tradiční formu malby štětcem a barvu na plátna položená na zem lil a cákal. Laické obecenstvo, které na umělce vždycky pohotově vytáhne hlášku „to bych dokázal taky“ (v Česku k tomu přidá „po dvou pivech“), už ale před ním popuzeně reagovalo na Picassův primitivismus kubimaleb. Krabice Brillo od spotřebního zboží neboli totéž, co vidíte v každém supermarketu, které do galerie umístil Andy Warhol, vlastně nebyly o nic razantnější než pisoár, ale byl to spíš Warholův životní postoj a vztah k umění jako zboží, co vyvolávalo rozčilení.
Homosexuální fotograf Robert Mapplethorpe vyvolal vzbouření svými zcela otevřenými sexuálními fotografiemi a jeho výstava se řešila až v americkém Kongresu. Drsná traumata z dětství reflektovala ve svých sochách odvážná feministická sochařka Louise Bourgeoisová, která vytvořila i sochu obřího pyje. Už nezbývala žádná tabu témata, tak se Jeff Koons oženil s pornohvězdou Cicciolinou, s níž se zobrazoval v naturalistických sochách v cyklu Made in Heaven. A od té doby už nikoho nic nepřekvapovalo – nebo stále někoho překvapuje totéž.
Muselo dojít ke změnám forem. Jedna umělecká dvojice místo výstavy napsala na galerii „Dovolená“ a za peníze odletěla k moři, umělec se naboural do živého televizního vysílástických ní a vpašoval tam své dílo, které ovšem nikdo nezaregistroval, umělec vytvořil svou vlastní peněžní měnu a prodával ji na ulici pod cenou, ženy v gorilích maskách intervenovaly do veřejného prostoru s feministickou reklamou, někdo jiný ale zase třeba vytvořil speciální vodní čerpadlo pro africkou chudinu a někdo pak v roli nahého psa s obojkem pokousal velvyslance na vernisáži (seznam je vůbec dost dlouhý).
Kdo dočetl až sem, dočká se bonusu v podobě pokusu o český žebříček nejskandálnějších děl. Že by v něm několik příček obsadil rebel bez příčiny David Černý? Mezi 10 velkých provokatérů se dostal na internet s návrhem onanujícího muže sedícího na Národním divadle, pozornost vyvolal i fialovým „fuckujícím“ objektem na Vltavě a videem vzájemně se krmícího Klause a Knížáka umístěného v obří zadnici atd. Necháme mu ale jen jednu příčku.
Vztyčený prst Davida Černého.
Mnohem silnější podle mého byly některé projekty skupiny Podebal – například Shoah, nový typ tenisky značky Shoah barvené lidským popelem. Jistě, nesmíme zapomenout na živé vykálení se v Národní galerii skupiny Rafani či jejich zápůjčku z téže galerie, kterou zazátkovali a svrhli do přehrady Orlík. Kateřina Šedá vyslala celou moravskou vesnici, aby si v Londýně odžila svůj běžný vesnický den, spala v peřinách na rodinném hrobě, rozezpívala helsinské tramvaje a vytvořila sociální mapu brněnského Bronxu atd.
Ale třeba už v 70. letech Zdeněk Beran vytvořil neoficiální instalaci ze zbytků šatstva a hromady kufrů přímo v bývalém koncentračním táboře Terezín a Zorka Ságlová pokryla ilegálně celý rybník u Sudoměře bílými ubrusy. Ještě předtím si Jan Štembera přirouboval k ruce větvičku. Mnohem později Magdalena Jetelová narvala čtvrtinu pyramidy do historického paláce ve Vídni. Jiří Kovanda líbal přes sklo návštěvníky londýnské galerie Tate Modern. Skupina Ztohoven vyměnila na Pražském hradě prezidentskou standartu za trenýrky.
Členové skupiny Ztohoven na Pražském hradě stáhli prezidentskou vlajku a vyvěsili místo ní velké rudé trenýrky.
Podvratný pisoár
Nesnažíme se tady povrchně upoutávat pozornost k současnému umění, kterému čtyři pětiny čtenářů stejně nevěří. Spíš chceme ukázat, že umělci se čím dál víc než tvorbou krásy snaží zapojit přímo do aktuálního života, a to formami, které vyvolají reakci, ale ve výsledku jsou pouhým uměleckým gestem. Klasický závěsný obraz to má dnes se svou sdílností paradoxně těžší. Jednadvacáté století ukazuje, že se skandály v umění a uměním vůbec to může být brzy úplně jinak.
Proč tomu všemu říkáme umění? Není naším úkolem se pokoušet na to odpovídat, vzdáváme hold stým narozeninám podvratného pisoáru, podle některých tomu hřebíku do rakve umění.
Fontána Marcela Duchampa. Originál z roku 1917 se nedochoval. Dnes jsou vystavovány jen kopie.
